ii. Oheň Kombinace klimatu, zápalného poměru, zhroucených obranných postavení a struktury městských bloků vytvořila jev, který Harrisovo krycí jméno „Gomora“ předpovídalo: podobně jako Abraham v Genesis 19,28 i Harris hleděl směrem k hříšnému městu „a spatřil, jak po celé krajině vystupuje ze země dým jako dým z hutě“. Uhořelo něco mezi čtyřiceti a padesáti tisíci lidí.5
Mnoho dalších lidí se udusilo, když tah plamenů vysál všechen vzduch z jejich podzemních krytů. Ačkoli staré město přežilo, požáry zničily většinu centrální čtvrti Hamburg-Mitte, kde Brand před necelými 300 lety poprvé izoloval fosfor. Shořelo více než čtvrt milionu obytných domů – spolu s továrnami a přístavy pro lodě a nanejvýš důležité ponorky. Padesát osm kostelů se proměnilo na hromady sutě, ale kostel sv. Michaela přežil další rok (ačkoli čtvrť kolem něj byla těžce poškozena), až byl nakonec těžce pobořen při americkém náletu. Toho podzimu stromy v Hamburku znovu rozkvetly, jako kdyby bylo jaro. „Ke shazování fosforových bomb na domovy nevinných civilistů už pravděpodobně nikdy nedojde,“6 píše John Emsley, zároveň však vysvětluje, že je tento prvek předurčen k tomu, aby zůstal součástí moderní výzbroje, a to kvůli své všestranné použitelnosti. Může osvětlovat terče, vytvářet kouřové clony nebo vypalovat vegetaci. V lednu 2009, kdy píši tuto knihu, Izrael připustil nasazení bílého fosforu během své ofenzivy v Gaze. Izraelci nejprve zasáhli školu OSN a o týden později zástupci Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě oznámili, že jejich areál ve městě Gaza byl zapálen fosforovými granáty. Fosfor je v tomto konfliktu (stejně jako v mnoha jiných počínaje první světovou válkou) považován za legitimní bojový prostředek, ale jeho použití je konvencemi omezeno na otevřené bojiště a nesmí se používat proti civilnímu obyvatelstvu. V Gaze se stalo, že bojiště bylo hustě zalidněné: fosfor tak vytvořil kouřovou clonu nejen doslovnou, ale i morální.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225197
Kapitola 12
„V zeleném moři“
Rudý vlčí mák, který se nosí na klopě na připomínku životů ztracených za první světové války, poskytuje zároveň i útěchu jako symbol přežití: je to květina, která vyrůstá na půdě bojišť pohnojených krví padlých. Jedna ze zbraní této války ale popírá i tuto sentimentální konstrukci – je to jedovatý plyn, který obě strany poprvé použily v roce 1915 a který měl sílu nejen spálit plíce, ale i vybělit trávu a květiny. Tímto plynem byl chlor. Již nějakých padesát let před začátkem Velké války se předpokládalo, že na pokroku vědy 19. století budou založeny nové chemické zbraně pro použití ve válce. Riziko bylo značné a panovalo silné přesvědčení, že půjde o něco nebývale ohavného. Již dávno proto platil preventivní zákaz použití takovýchto smrtících látek na bojišti. Slzný plyn zakázán nebyl, protože nezabíjel. Úkolem pro vojenské inženýry bylo najít způsob, jak ho dostat ve velkém objemu do nepřátelských linií a zajistit, aby se rozptýlil tak, aby nepříteli přivodil maximální škody, ale pro vlastní vojáky představoval jen minimální nebezpečí. V Německu byl tímto úkolem pověřen chemik Fritz Haber – týž Haber, který se později pokusil získat pro svou zemi zlato z mořské vody a který byl již proslulý svým příspěvkem k výrobě čpavku z atmosférického dusíku. Později za tuto práci získal Nobelovu cenu, a šlo o volbu vysoce kontroverzní, protože tehdy už byl Dohodou zařazen na seznam válečných zločinců. Haber k úkolu přistoupil prakticky – všechno mělo zůstat jednoduché. Chlor byl z hlediska chemické důmyslnosti od slzného plynu krokem zpět, ale z hlediska praktického použití představoval značný skok vpřed. Než ho zavírat do granátů, které by se daly vystřelovat za nepřátelskou linii, navrhl ho Haber vypouštět z bomb umístěných na zemi a zbytek práce nechat na větru. Chlor je dvakrát těžší než vzduch, a tak se vinul při zemi v podobě dusivého oblaku, před níž nepřítel mohl jen ustupovat. V Yprech v severní Belgii Haber osobně dozíral na instalaci více než 5 000 bomb s chlorem na sedmikilometrovém úseku západní fronty. Chlor se stal první zbraní chemické války dne 22. dubna 1915 odpoledne, když lehký severozápadní vítr začal vanout ve směru příznivém pro německou armádu. Překvapivý útok vojáky Dohody (hlavně Francouze a Alžířany) naprosto ochromil. Byli zaplaveni leptavým plynem a nedokázali se rozhodnout, mají-li před plynem ustupovat, nebo se jím prodírat vpřed, aby za ním našli čistý vzduch. Večer byly stovky mužů mrtvých a tisíce paralyzovaných, z nichž mnozí byli postiženi natrvalo.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225197
ii. Oheň Porušil chlor Haagské úmluvy, jež zakazují „dusivé a škodlivé“ látky? Haberův argument, že chlor, podobně jako slzný plyn, není smrtící, a tak je legitimní zbraní, je dost pokrytecký, zejména ve světle jeho pozdějších výroků, že vymyslel „vyšší formu zabíjení“. Již počet obětí onoho dubnového odpoledne v Yprech je dostatečně výmluvný. Tento útok byl považován za více než dostatečné ospravedlnění k odplatě stejnou mincí ze strany Dohody. Obě strany pak pravidelně užívaly plyn po celý zbytek války, ačkoli nikdy nešlo o použití tak ničivé, jako bylo jeho využití Němci u Yper (a o několik týdnů později na východní frontě západně od Varšavy). Obě strany projevily až znepokojivou ochotu užívat i nepříjemnější plyny a eskalovaly chemickou válku látkami jako fosgen (karbonylchlorid, který slabě voní po čerstvém seně), yperit (hořčičný plyn) a dalšími chlorovanými sloučeninami síry a arzenu. Ale je to právě chlor, který je kvůli své jednoduchosti tou nejbrutálnější zbraní: jde totiž o pouhý chemický prvek. Tento plyn trhá cévy, jimiž jsou vystlány plíce, a oběť se nakonec utopí v tekutině, kterou tělo produkuje ve snaze napravit škody. Haberovy vlastenecké snahy vrhly dlouhý stín i na jeho rodinu. Jeho manželka Clara spáchala sebevraždu v noci 1. května 1915, použila k tomu manželův revolver. Životopisci se dosud přou, do jaké míry byla její smrt protestem proti Haberově chemické válce. Zde je nutné poznamenat, že ona sama byla kvalifikovanou chemičkou a že chemii studovala proto, aby upoutala Fritzovu pozornost. Účinky chloru pak sledovala při Haberových experimentech se zvířaty i zkouškách v terénu. Habera její smrt zjevně nešokovala; následujícího rána odjel dohlížet na instalaci bomb s chlorem na východní frontě. Haberův syn z druhého manželství, Lutz (zkráceno z Ludwig-Fritz), byl pronásledován minulostí svého otce a ve snaze zbavit se jeho přízraku napsal knihu nazvanou The Poisonous Cloud (Jedovatý mrak), která zůstává jedním ze základních děl o chemické válce. Haber starší byl donucen opustit s rodinou své milované Německo poté, co nacisté v roce 1933 uzavřeli jeho berlínský výzkumný institut. (Ačkoli by jeho chemický talent nepochybně uměli využít – a on své služby také skutečně nabízel – pro svůj částečně židovský původ však nebyl přijatelný.) Zvažoval, že by se usadil v Palestině, posléze si chtěl nalézt domov v Cambridgi. Nakonec nestihl ani jedno a zemřel jen pár měsíců po svém odchodu do exilu. Lutz Haber a jeho sestra Eva Charlotte zůstali v Anglii. Před řadou let jsem je navštívil v jejich značně noblesním venkovském domku v Bathu, ve městě, kam odešli na odpočinek. Lutzovi bylo již skoro osmdesát a byl trochu slabý, ale Eva Charlotte si zjevně uchovala svou bystrost i ve stáří. Na otce si pamatovali jen matně – jak občas hráli kuželky, jak mu pomáhali do schodů a tak podobně. Eva vzpomínala na to, jak jí Einstein, rodinný přítel, vysvětloval relativitu na analogii s jedoucími vlaky. Vyprávěla mi také, jak ona a Lutz jednoho dne vylezli po žebříku do Haberova institutu, zakopli o aparát jednoho asistenta a rozbili ho, což otce rozzuřilo. A proč Lutz napsal ono své velké dílo? „Měl jsem pocit, že bych měl něco udělat,“ přiznal se. Ve svém osobním úvodu ke knize rozpracoval kritickou skicu svého otce jakožto „ztělesnění romantického a rádoby heroického aspektu německé chemie,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225197