zakládal, bylo to daleko spíš překládání, v jeho představě jakýsi druh křesťanské služby autorovi i čtenáři. Také jako vydavatel se choval zvláštně, neobchodně, beze stop krameriovské osvěty. Se svými knihami vůbec nechodil na trh a neurčoval, nakolik si svých těžce odpracovaných výtvorů cení, ale většinou je dával zdarma – v naději, že zákazník případným dobrovolným zaplacením dá najevo, jak si cení proměny, která se s ním při četbě udála. Choval se jako misionář, který mezi divochy v džungli s biblemi také neobchoduje a smysl práce pozná, až když se její výsledek ujme. Bylo zvláštní vnímat Floriana jako misionáře: v zemi, kde měla kostel každá jenom trochu lepší vesnice a kde jít na pole nebo do lesa znamenalo minout boží muka. Florian však nebojoval s neexistencí víry, za svého protivníka považoval lhostejnost. Rozčiloval ho dvojsmyslný jazyk liberální společnosti. Řekne-li se v ní, že „každý má svou pravdu“, vypadá to na pohled jako výraz respektu ke svobodě jednotlivce. Jenže výsledek se po nějaké době zvrhne do podoby, ve které si všechny ty malé a dílčí svobody začnou být mezi sebou lhostejné. Původní idealistické: „Raduji Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225172
se z tvé volnosti“ se transformuje ve výrok: „Klidně chcípni.“ Co je to však za svobodu, když ji slabý nepřežije? Aby svět fungoval, nemůže být všechno relativní. Sjednotit lidi může jenom nějaké absolutno. Se svými misionářskými představami začal Florian žít ve Staré Říši alternativní život – obklopený rodinou s dvanácti dětmi a spolupracovníky, které se všechny snažil uživit. S pomocí tohoto dobrovolného vojska vytvořil vydavatelské dílo, jehož bibliografický soupis, nedávno vydaný knižně, zabírá sedm set stran a momentálně k sobě poutá větší odborný zájem než činnost všech ostatních dobových nakladatelství dohromady. S obdivem se píše o Florianově jisté ruce při výběru titulů, o překážkách, které při práci heroicky překonával, a o vysoké knižní kultuře, kterou zavedl jako úkol a měřítko pro další generace. Jeho nejdůležitějším rozhodnutím však bylo začít vydávat náboženskou literaturu mimo církev, která se dosud o publikační činnost starala. Troufnout si na to jako laik. Prorazil tím psychologickou hranici. Nebýt Floriana, možná že by zakladatelé křesťanského samizdatu Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225172
v padesátých letech a za normalizace ztratili prvních pár let v nejistotě, lze-li s takovou prací vůbec ze struktur ven. Ale s Florianem v krvi člověk cítil: nejenže to jde, ale je to i správné. Bylo možné navázat na průkopníka. Jeden z jeho synů o něm řekl: „Rád nechával věci ve starých kolejích.“ Se světem politiky se Florian míjel, strany nesnášel a k volbám nechodil, odmítal monarchii, demokracii i diktaturu. Pokud se zabýval ideálním společenským uspořádáním, pak zmiňoval (mlhavě) takové, kde by tak jako kdysi vládli patriarchové a proroci. Ale když už měl doopravdy snít o budoucnosti, viděl se úplně jinak: seděl s celou rodinou na velbloudech a všichni jeli do rajské země, Etiopie, kde zvěř mluví lidskou řečí a šelmy se dají hladit po hlavách. Málokterý z pozdějších florianovských legendistů odolal, aby nezmínil pověstné truhlíky, které pán Staré Říše nechal vyrobit na tuto cestu a ve kterých plánoval odvézt své knihy. Že to znělo pošetile? Florian prostě potřeboval snít o vzdálených řešeních. Kdoví, jestli by i Bloy v jeho očích obstál, kdyby žil místo v Paříži třeba v Pelhřimově. V doslovném Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225172