Extrém ní chlad a horko
| 105
upadá do stavu podchlazení. Pokud mírné podchlazení trvá dlouho, tělesné jádro nakonec vyčerpá svou zásobu glykogenu a třes ustane. Při teplotě pod 29,4 stupně Celsia přestává fungovat regulační systém, řízený hypotalamem. Důsledkem obou těchto scénářů je vážné podchlazení a procesy udržující tělo při životě se zpomalují. Nakonec se zastaví docela a dotyčný nešRastník umrzne. Chlad ale přitom může být i zachráncem života. Mezi lékaři existuje rčení: „Jste mrtví, až když jste mrtví a v teple.“11 Působení extrémního chladu totiž může zpomalit srdeční činnost a metabolismus až do bodu, kdy jsou stěží rozeznatelné, a to někomu opravdu může prodloužit život. Přečtěte si pozoruhodný příběh doktorky Anny Bagenholmové, který se dostal do zpráv CBS News. Švédka Bagenholmová, tehdy studentka medicíny, spadla při lyžování v Norsku po hlavě pod vodopád a led ji v řece uvěznil. Zůstala ve vodě osmdesát minut, než se záchranářům podařilo ji vyprostit. Když ji konečně vytáhli, neměla žádný pulz. Zdravotníci nicméně zahájili kardiopulmonální resuscitaci a Bagenholmová byla přepravena do nemocnice v Tromsø, kde ji napojili na bypassový systém a velice pozvolna jí ohřívali krev. O devět hodin později jí znovu začalo tlouct srdce a teplota se vrátila do normálu. Protože chlad zpomalil její metabolismus, mozek potřeboval jen velmi málo kyslíku, aby se udržel při životě. Bagenholmová sice utrpěla poškození nervů v končetinách, ale z nehody, při níž se málem utopila, vyvázla se zcela neporušeným mozkem.12
Zima poráží armádu Chlad může mít i jiný dopad než třes a podchlazení. Jeho fyzický účinek má emoční důsledky a jejich kombinace může vést k politické a vojenské pohromě, jako tomu bylo v případě fran-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225086
106 |
Emoční k alendář
couzského císaře Napoleona Bonaparta a jeho armády v roce 1812. V červnu toho roku sestavil Napoleon vojsko čítající skoro pět set tisíc mužů a zaútočil na Rusko s úmyslem podrobit si tento obrovský národ jednou provždy. Rusové měli z Napoleona strach, znali jeho velitelskou reputaci a chtěli se vyhnout řádné bitvě. Pod vedením polního maršála Michaila Kutuzova začali ustupovat za evropskou hranici, přičemž pustošili krajinu a ničili potravu, úrodu i dřevo na otop. Když potom Francouzi táhli přes vypleněné území, Rusové použili partyzánskou taktiku a podnikali přepadové akce s malými skupinkami vojáků. Brzký příchod zimy – v tom roce přišla do Ruska už v září – měl na Napoleona obrovsky destabilizující fyziologický účinek. Nastudil se, nemohl se zbavit kašle a začal trpět chronickými potížemi, které ho v chladném počasí často sužovaly, diurézou – zvýšenou produkcí moči, spojenou se sníženou schopností vymočit se. Napoleonovi to působilo velké bolesti a narušilo jeho schopnost soustředit se a rozhodovat. Jak napsal Philippe-Paul de Ségur, Napoleonův polní asistent, ve svém slavném deníku Porážka: Napoleonovo ruské tažení, na Napoleona měly neblahý vliv únava a první známky rovnodennosti. Uvědomoval si, že v této kritické chvíli je jeho mimořádný talent spoutaný tělesnými obtížemi a přemožený trojí tíhou – únavou, horečkou a nemocí (diurézou), která člověka s fyzickou i morální silou možná vyčerpává víc než co jiného.13 Trpící Napoleon pochodoval se svými vojáky až k Moskvě a po zuřivé bitvě s ruskou armádou hlavní město obsadil. Ale ani v okupovaném velkoměstě se velké vojsko dlouho neudrželo bez vydatného přísunu zásob, zvlášR v zimě. V polovině října Napoleon dospěl k názoru, že okupace Moskvy nemůže pokračovat, a nařídil ústup. Armáda čítající půl milionu francouzských vojáků pochodovala přes osm set kilometrů lesů a tundry, docházelo jim jídlo i léky a den za dnem víc přituhovalo. Byl takový mráz, že vojákům praskaly knoflíky na uniformách.14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225086
Extrém ní chlad a horko
| 107
Statisíce mužů zemřelo v důsledku mrazů, hladovění a nemocí a mnoho dalších dezertovalo nebo ze zoufalství a v depresích spáchalo sebevraždu. Když francouzská armáda dorazila na přátelskou půdu, zůstalo jen deset tisíc vojáků. Jak napsal Ségur: „Byl přemožen ruským podzimem!“15
Citlivost na horko I s horkem souvisejí jistá utrpení, ačkoli obvykle neohrožuje životy tak jako chlad. Ve 2. kapitole jsem vám představil Jenny, která při vedrech trpí. Popsala své letní pocity jako stísněnost a uvedla: „Připadám si strašně mátožně, jako kdybych se brodila rosolem.“ Vím přesně, co má na mysli: kombinaci únavy, slabosti a ulepenosti, jaká nastává v opravdu horký den. Co je ale příčinou oné mátožnosti? Podstatou citlivosti na horko je homeostáza, tendence těla udržovat stálou hladinu vody, glukózy, soli a tepla, řízená lidským termostatem nazývaným hypotalamus. Pokud nám začne být horko, lidský termostat použije dva důležité mechanismy, abychom si udrželi příjemných 37 stupňů Celsia. Pocení, jak všichni víme, je vyměšování vody póry v kůži. Když se potíme, voda se z kůže vypařuje chemickým procesem, využívajícím horko jako zdroj energie. Vypařování vody tedy vysává z kůže horko a ochladí nás. (Vlhkost vypařování zpomaluje, proto se ve vlhkém horku cítíme ještě hůř.) Pocení provází vazodilatace, rozšíření cév blízko povrchu kůže,16 což umožní maximální proudění krve v této oblasti, aby měla šanci se ochladit, než se vrátí do tělesného jádra.17 Tepelná regulace si ovšem vybírá jistou daň. Bez vazodilatace a pocení bychom v letních vedrech nepřežili. Někdy ale naše tělo na tyto změny nereaguje dobře. Rozšíření cév spojené se ztrátou vody může vést k poklesu krevního tlaku. To může způsobovat edémy, otékání rukou a nohou, k nimž může docházet,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225086