KUTILOVÉ
Po ránu se změnilo počasí a sníh se rychle měnil ve špinavou vodu. Stružky stékaly z malého okna ve výši ramen, které vedlo na dvorek. Po ulici čvachtavě projížděla auta. Stmívalo se – venku i uvnitř. Když se objevila ve dveřích ložnice, on strkal oblečení do kufru. Já jsem tak ráda, že už jdeš! Tak ráda, že vypadneš! řekla. Slyšíš? Dál dával věci do kufru. Ty hajzle! Já jsem tak ráda, že už zmizíš! Rozplakala se. Ani se mi nemůžeš podívat do očí, že ne? Pak si všimla fotografie dítěte na posteli a zvedla ji. Podíval se na ni. Utřela si oči a hleděla na něj; pak se otočila a šla zpátky do obýváku. Vrať mi to, řekl. Koukej si sbalit věci a vypadni, řekla. Neodpověděl. Zapnul kufr, oblékl si kabát, a ještě než zhasl světlo, rozhlédl se po ložnici. Pak odešel do obýváku. Stála ve dveřích do kuchyňky s děckem v náručí. Chci si vzít dítě, řekl. Ty ses zbláznil! Ne, ale chci dítě. Někoho sem pak pošlu pro jeho věci. Ani se ho nedotkneš, řekla. Miminko se rozplakalo a matka mu z hlavy odhrnula pokrývku, do které bylo zabalené. Pšš, pšš, šeptala a dívala se na dítě konejšivě. Přišel blíž. Kristepane! vykřikla. Ucouvla o krok do kuchyně. Chci to dítě. Vypadni odsud! Otočila se a snažila se dítě držet v rohu za sporákem. Ale on k ní přišel, natáhl se přes sporák a pevně dítě uchopil.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225035
Pusť ho, řekl. Vypadni už, vypadni! vykřikla. Dítě ječelo a bylo rudé v obličeji. Při potyčce shodili květináč, který visel nad sporákem. Pak ji zatlačil ke stěně a snažil se povolit její sevření. Držel dítě a tlačil jí na paži vahou celého těla. Pusť ho, naléhal. Nech toho, něco mu uděláš! křičela. Ale neudělám. Kuchyňským oknem již nešlo žádné světlo. V pološeru jednou rukou zápasil s jejími zaťatými prsty, druhou rukou uchopil ječící dítě za paži skoro až u ramínka. Cítila, jak jí prsty pod jeho tlakem povolují a dítě pouští. Ne! zaječela, když jí ruce povolily. Nenechá si přece vzít dítě. Uchopila dítě za zápěstí a zatáhla. Ale on nepovolil. Cítil, jak mu dítě vyklouzává z rukou, a prudce zatáhl. A takhle ten spor vyřešili.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225035
VŠECHNO SE NA NĚJ PŘILEPILO
Je na Vánoce v Milánu a moc ráda by věděla, jaké to bylo, když byla malá holka. Povídej, naléhá. Pověz mi, jaké to bylo, když jsem byla malá. Usrkává stregu, čeká, bedlivě ho pozoruje. Je to milá dívka, štíhlá a hezká. Celá, od hlavy k patě, to všechno přežila. Už je to dávno. Bylo to před dvaceti lety, říká jí. Pamatuješ se na to přece, říká mu. Tak jen do toho. A co bys chtěla slyšet? ptá se. Co dalšího ti ještě tak můžu říct? Třeba historku z doby, kdy jsi byla ještě miminko. Taky se tě to týkalo, říká jí. Ale jen trochu. Určitě! Ale napřed udělej pití, abys to pak v půlce nemusel přerušovat. Nese z kuchyně drinky, sedá si do křesla, začíná vyprávět. Byli spíš ještě děti, ale hodně zamilované, při svatbě bylo jemu osmnáct, jeho dívce sedmnáct. Velmi záhy pak přišla dcera. Narodila se koncem listopadu, kdy se velice ochladilo. Právě v té době pro místní lovce vrcholila sezona kachen a hus. A ten mladík byl vášnivý lovec, chápeš. Právě to je důležitá část celé situace. Chlapec a dívka – to už tedy byli manželé a rodiče – bydleli v malém bytě přímo pod zubařskou ordinací. A každý večer si nájem a služby odpracovávali úklidem té ordinace. V létě také měli sekat trávu a starat se o květiny. V zimě chlapec z cestiček odhazoval sníh a na chodníky sypal sůl. Posloucháš mě ještě? Představuješ si to? Poslouchám, říká dcera. To je dobře, říká on. A jednou je zubař načapal, jak si osobní korespondenci vyřizují na jeho hlavičkovém papíře. Ale to sem teď nepatří.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225035