Osm Příští pátek pozdě odpoledne vyrušil Stofsky Hobbese u psacího stroje. Zjevně bral schody po dvou, protože sotva popadal dech, když mu vážně oznamoval: „Nechal jsem analýzy... a možná navždycky!“ Hobbes byl uprostřed jednoho ze svých uspořádaných dnů, a protože Kathryn šla rovnou z práce na vlak do Westchesteru, kde měla strávit víkend s matkou, měl v plánu udělat hodně práce na románu. Vždy zhruba po týdnu se kolem něj neuspořádanost jeho života zauzlila a pečlivě si rozvrhl, co bude celý den dělat: dopoledne nějaká knížka, před obědem hodina nebo dvě u psacího stroje, potom knihovna, navečer noviny a pak další práce. Zřídka mu bylo dopřáno, aby tento ambiciózní plán dodržel, vždycky se totiž někdo nebo něco objevilo, tak ale na něj spoléhal, že při každém vyrušení začal být mimořádně nedůtklivý. Stofsky stál dramaticky uprostřed místnosti, jako kdyby očekával, že jeho zpráva Hobbese tak překvapí, že mu to všechny ostatní myšlenky vyžene z hlavy. Ale Hobbese to spíš poněkud vylekalo, a ve snaze zamaskovat svou nelibost se rychle Stofského zeptal, proč přerušil léčbu. „No, tak především, nemám žádné prachy. To je jedna věc. A navíc, otec mi nepomůže. Tvrdí, že nevidí žádné zlepšení. Kdoví, možná si dokonce myslí, že jsem nevyléčitelný!“ Stofsky se ale nezdál nijak znepokojený. Jeho chování bylo naopak zcela nenucené, už si totiž listoval hromádkou časopisů na kávovém stolku. „Když budu chtít, můžu se kdy/102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224985
koliv vrátit,“ dodal lhostejně. „A kromě toho, hlavní je, že mi začala analýza připadat jako intelektuální hra – jako by se mi hrabal v hlavě a hledal kdovíco – vlastně docela postrádá citovou hodnotu. A o tu mi teď jde.“ „Myslel jsem, že jsi přesvědčený o tom, že je to přesně to, co potřebuješ? Vlastně jsi jediný člověk, co znám, kterého to podle všeho docela těší.“ „Ale to bylo dřív. Jasně že jsem se o to zajímal, a dokonce svědomitě. Můj doktor ale zaujal velice nedůvěřivý a chladný postoj k té záležitosti s Watersem... a kromě toho tam byly ještě další věci. Nedokázal jsem se mu podřídit a občas jsme se neshodli.“ Bylo to řečeno téměř zdráhavě, a přitom se zdálo, že Stofsky touží mluvit o něčem jiném, že se vysloveně nemůže dočkat. „Všechno je to aristotelovské, rozumíš, a mně jde o průlom do světa pocitů... Prostě, o subjektivní pravdu... nebo...“ Nervózně se zasmál a váhavě se blížil k Hobbesovi. „Ale tyhle poslední týdny byly pro mě, Paule, úžasné. Díky Watersovi jsem to alespoň letmo zahlédl. Možná se promění celý můj život, a já jsem si o tom chtěl s někým promluvit...“ „To jdeš rovnou od tvého analytika?“ „Jo... jo, rovnou od něj. Ale poslouchej,“ a oči se mu za brýlemi rozsvítily zvláštním leskem. „Musím ti říct... jde o Boha, rozumíš. Četl jsem a přemýšlel jsem o tom, věnoval jsem se tomu celé dny, a rozhodl jsem se věřit v Boha!“ Hobbes se nedokázal ubránit nedůvěřivému zasmání. „Proboha, co to tu vykládáš?“ Stofsky začal vzrušeně rázovat sem a tam. „Tím chci říct to, že mi došlo, že veškeré chladné konceptuální uvažování – jako psychoanalýza a sociologie, a dokonce i některá náboženství – jsou prostě masky, které dodávají realitě intelektuální řád tím, že provádějí výběr z tvých pozorování... Prostě, dělají z reality zestručněný výtah... nebo... /103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224985
takhle se to strašně těžko vysvětluje... Všechny systémy jsou prostě jenom zrcadla, zrcadla. Díváš se do nich a vidíš jenom sebe, a svět jako neurčité pozadí!“ „Ale co to má společného s Bohem? Mluvil jsi přece o Bohu?“ „Dobře, je to prostě takhle, rozumíš. Přišel jsem na to, že když už nemůžu věřit v lidské vědění, tak musím věřit v Boha... myslím samozřejmě lidské systémy vědění, což jsou vlastně jenom symboly jeho strachu... jako rituály, například, nebo modlitby, nebo dokonce létající talíře!“ Při tom posledním upřesnění se zhoupl na podpatcích a div nezamrkal na znamení, že ví o tom, že je kašpar; a přesto byl jeho smích poněkud nucený. A pak chvatně pokračoval dál, ze strachu, že by při přerušení mohl ztratit nit. „Všechno musí mít nějakou příčinu, chápeš. Bože, tím nemyslím počátek světa nebo nějaké podobné nesmysly,“ a téměř hrozil Hobbesovi prstem. „Já vím, že tě napadlo, že myslím tohle! Ale ne, spíš mám na mysli konec světa! Konec! Proč musí skončit? Položil sis někdy tuhle otázku? Je docela módní věřit, že skončí, jasně... Ale proč? A proč musíme skončit i my? Vypadá to tak krutě, tak neopodstatněně, že bychom to všechno mohli zničit, a nás samotné taky. Představ si to! A všechna ta beznaděj dnes... děs... utrpení!“ „Musím přiznat, že nerozumím vůbec ničemu, co říkáš,“ vybuchl Hobbes. „Co má tohle všechno společného s Bohem?“ Stofsky si sedl, na okamžik v rozpacích, usilovně se snažil udržet nit, zjevně zmatený, protože Hobbesovy námitky celou debatu ztěžovaly. „Chci prostě říct, že se vším tím naším věděním se všechno zhoršilo, je to daleko beznadějnější. Víme všechno, až na ten jeden spojující fakt, nechápeš to? Spojující, sjednocující fakt z lidského života, díky němuž by všechno bylo skutečné, a ne nějaký surový žertík! Tohle všechno jsem si naprosto /104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224985