102
SÍLA MÝTU
moyers: Za co naše duše vděčí starým mýtům? campbell: Úkolem starých mýtů bylo dosáhnout souladu mezi myslí a tělem. Mysl se může toulat podivnými cestami a toužit po něčem, co tělo nechce. Mýty a rituály měly sladit mysl s tělem a způsob života s tím, co diktovala příroda. moyers: Takže ty staré příběhy v nás žijí dál? campbell: Samozřejmě. Etapy vývoje člověka jsou dnes stejné jako za dávných časů. Jako dítě je formován prostředím, které charakterizuje disciplína, poslušnost a závislost na ostatních. Z toho všeho se musí vymanit, když překračuje práh dospělosti; tehdy ze sebe musí setřást tuto závislost a naučit se napříště za sebe zodpovídat zcela sám. Pokud se mu to nepodaří, dostává se do velmi neurotizující situace. Byl mu nabídnut jeho vlastní svět, ale on se ho vzdal – a pak na něj zákonitě přichází krize vyvolaná touto ztrátou nezávislosti, tímto odmítnutím zodpovědnosti. moyers: Která končí smrtí? campbell: Ano, která končí až smrtí. Ta pak je vlastně vyvrcholením takové krize. Mýtus tedy musí plnit obojí účel: uvést mladého člověka do světa, ve kterém pak bude žít – kdy jde o ztotožnění s jeho vlastním společenstvím – a zároveň ho osvobodit z jeho omezujícího působení. První krok otevírá možnost základního kroku druhého, který člověka směruje k jeho vnitřnímu životu. moyers: A mýty člověku ukazují, jak tímto vývojem prošli jiní a jak jím tedy může projít i on. campbell: Jistě – a také jaké krásy v sobě ta cesta skrývá. Já sám to teď dobře cítím – rozumíte: uvědomuji si, že se ocitám v posledních letech svého života, a právě mýty mi pomáhají se s tím smířit. moyers: A jaké mýty konkrétně? Uveďte příklad mýtu, který vám v tomto smyslu skutečně pomáhá. campbell: Například indická tradice, podle níž člověk při přechodu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224974
PRVNÍ VYPRAVĚČI
103
z jednoho životního údobí do druhého mění způsob oblékání, dokonce i jméno. Když jsem přestal učit, věděl jsem, že si musím vytvořit nový způsob života. V důsledku toho o svém životě i jinak přemýšlím – už mi nezáleží na tom, co vykonám, ale vychutnávám si především onen zázrak, že žiju. Mám z toho potěšení, vážím si toho, přináší mi to pohodu a uvolnění. moyers: A co ten závěrečný průchod onou temnou branou? campbell: V tom nevidím vůbec žádný problém. Problém nastává, když člověk dospěje do středního věku, jeho fyzické síly dosáhnou vrcholu a vzápětí mu začnou odcházet. V této fázi by se měl přestat zabývat svým slábnoucím tělem a měl by se soustředit na vědomí, jehož je tělo nositelem. Například právě tohle jsem se naučil z mýtů. Co vlastně jsem? Jsem žárovka, která vydává světlo, nebo samo to světlo, jehož je ta žárovka jenom vehikulem? Strach ze smrti je jistě jedním z psychologických problémů stáří. Lidé se zdráhají projít branou smrti. Ale tělo je jenom dopravním prostředkem vědomí, a jestliže se člověk identifikuje s vědomím, může své tělo vnímat podobně jako postupně chátrající automobil. Napřed odejdou blatníky, potom pneumatiky, pak třeba výfuk, jedna věc po druhé – ale je to předvídatelné. Tělo, to vozidlo, se pozvolna rozpadá, ale vědomí zůstává. Ztrácí pouze svoje dosavadní konkrétní prostředí. moyers: Takže mýty nám mohou povědět něco důležitého i o stárnutí. Konstatuji to proto, že spousta mýtů se váže na nádherné mládí. campbell: Především řecké mýty. Když začneme přemýšlet o mytologii, obvykle nás napadnou buď mýty řecké, nebo mýty biblické. V obou těchto kulturních okruzích je mytologický materiál silně humanizován. Klade se v něm velký důraz na člověka a obzvlášť v řeckých mýtech na oslavu krásného mládí. Ale vysoký věk se tam oceňuje rovněž. Mudrc, starý moudrý muž, patří k velmi váženým postavám řeckého světa. moyers: A co jiné kultury? campbell: Ty krásu mládí do té míry nezdůrazňují.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224974
104
SÍLA MÝTU
moyers: Podle vás stojí na samém začátku mytologie obraz smrti. Jak to myslíte? campbell: Nejranější doklady toho, co můžeme považovat za zárodky mytologického myšlení, jsou spojeny s hroby. moyers: Znamená to, že lidé, muži i ženy, před sebou nejdříve viděli život, ale ten jim najednou zmizel. Takže začali přemýšlet, co se to vlastně kolem nich děje? campbell: Takhle nějak to muselo být, jistě; vždyť i my přemýšlíme podobně. Pohřbívání do hrobů se zbraněmi a obětinami, aby se tím zajistilo pokračování života, samozřejmě souviselo s tím, že ti lidé měli stále před očima někoho stejně živého jako oni, a najednou před nimi ležel nehybný a studený a začínal se rozkládat. Nejdříve tu něco bylo, a pak to najednou už není. Kam se to podělo? moyers: Kdy podle vás lidé objevili smrt? campbell: Objevili ji ve chvíli, kdy se stali lidmi, protože ji viděli. Viděli jiné lidi umírat. Zvířata také sledují, jak jiná zvířata jejich druhu umírají, to jistě. Ale pokud víme, pak o tom nepřemýšlejí. A až do doby neandertálské, ze které máme k dispozici hroby s přiloženými zbraněmi a obětními dary, neexistují žádné doklady o tom, že by první lidé nějak významně uvažovali o smrti. moyers: Co ty obětní dary představují? campbell: To bych taky rád věděl. moyers: Zkuste hádat. campbell: V těchto věcech nehádám. Máme sice k dispozici obrovské množství materiálu k tomuto tématu, ale v určitém bodě se tento příliv informací zastaví. A pokud nejsou k dispozici písemné doklady, nemůžeme vědět, co si tehdejší lidé mysleli. Známe jenom určité významné pozůstatky. Různého druhu. Směrem do minulosti se můžeme leccos domýšlet, ale je to nebezpečné. Jedno ovšem víme určitě – že pohřbívání vždycky nějak souviselo se snahou prodloužit
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224974