Skip to main content

Život na cestě: autobiografie (Ukázka, strana 99)

Page 1

98

ŽIVOT NA CESTĚ: AUTOBIOGRAFIE

smrtelný zápal plic nebo meningitidu. Po návratu jsem si nechal udělat kožní testy, které byly pozitivní, ale naštěstí bez příznaků. Víkendy jsem pravidelně trávil túrami v Grand Canyonu nebo občas v Oak Creek Canyonu, hýřícím nádhernými červenými a purpurovými barvami. Taky jsem občas zajel do „města duchů“, opuštěného města Jerome (až o rok později bylo naparáděno pro turisty), a jednou jsem navštívil hrob Wyatta Earpa, jedné z nejromantičtějších postav Divokého západu. Zpět do Los Angeles jsem jezdíval v neděli navečer a díky odolnosti mládí jsem se vždy v pondělí v osm ráno objevil na neurologii, zdánlivě odpočatý a svěží, bez sebemenší známky toho, že jsem přes víkend ujel šestnáct set kilometrů. • Existují lidé, dají se nalézt pravděpodobně spíše ve Spojených státech než v Evropě, kteří mají „něco“ proti motorkám a motorkářům. Cítí buď strach, nebo iracionální nenávist, která je může vyprovokovat k nepředloženému činu. Poprvé jsem se s tím setkal v třiašedesátém roce, když jsem ležérním tempem jel po losangeleském Sunset Boulevard, kochal se počasím – byl krásný jarní den – a v duchu se zaobíral svými věcmi. Když jsem ve zpětném zrcátku uviděl, že za mnou jede auto, pokynul jsem řidiči, ať mě předjede. Přidal na rychlosti, ale jakmile se ocitl vedle mě, náhle zprudka zahnul a přinutil mě zabočit, abych se vyhnul srážce. Nenapadlo mě, že to udělal schválně, myslel jsem si, že řidič je buď opilý, nebo neumí řídit. Auto mě předjelo a pak zpomalilo. Taky jsem zpomalil, dokud mi nepokynul, abych ho předjel. Když jsem ho předjížděl, prudce stočil vůz doprostřed silnice a já měl co dělat, abych vůbec projel. Tentokrát nebylo pochyb, že to udělal záměrně. Nikdy jsem se nepouštěl do žádných rvaček. Nikdy jsem na nikoho nezaútočil, pokud jsem nebyl sám napaden. Ale tenhle druhý, potenciálně vražedný útok mě rozzuřil a já se rozhodl mu to oplatit. Držel jsem se asi sto metrů za ním, tak abych nebyl v jeho zorném poli, ovšem připravený rychle vystartovat, až bude nucen zastavit na červenou. K tomu došlo, jakmile jsme dojeli na Westwood Boulevard. Nehlučně – moje motorka byla úžasně tichá – jsem se k němu přikradl ze strany řidiče s úmyslem rozbít mu okénko nebo poškrábat lak na autě, jakmile se dostaneme do jedné roviny. Ale okénko na straně ři-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224859


M uscle B each

99

diče bylo otevřené, a když jsem to zpozoroval, prostrčil jsem jím ruku dovnitř, popadl toho muže za nos a vší silou jím zakroutil. Začal řvát, a když jsem ho pustil, měl celou tvář od krve. Byl tak šokovaný, že se na nic nezmohl, a já odjel s pocitem, že to byla adekvátní odplata za jeho pokus o ohrožení mého života. K podobnému incidentu došlo jednou, když jsem jel do San Franciska po málo frekventované pouštní silnici Route 33. Byl jsem rád, že je cesta prázdná a nikde žádný provoz. Loudal jsem se stovkou za hodinu, když tu se ve zpětném zrcátku objevilo auto, které, podle mého odhadu, jelo skoro sto čtyřicítkou. Řidič měl celou silnici volnou, mohl mě bez problémů předjet, nicméně (stejně jako řidič v Los Angeles) se mě snažil vytlačit ze silnice. S úspěchem, a já byl přinucen zajet na úzkou krajnici vyhrazenou pro sanitky a porouchaná vozidla. Jako zázrakem se mi podařilo udržet motorku na kolech a s oblakem prachu za sebou se vrátit na silnici. Útočník byl teď pár stovek metrů přede mnou. Mojí bezprostřední reakcí byl spíše vztek než strach, a v rychlosti jsem popadl ze zavazadlové přihrádky monopod (byl jsem tehdy zapálený do krajinářských fotografií a vždycky jsem cestoval s foťákem, stativem a monopodem atd. přivázanými k motorce). Začal jsem s ním točit nad hlavou jako šílený plukovník sedící obkročmo na bombě v závěrečné scéně filmu Doktor Divnoláska. Musel jsem vypadat jako šílenec – a nebezpečný šílenec –, protože vůz zrychlil. Taky jsem zvýšil rychlost a s plynem sešlápnutým na maximum jsem ho začal předjíždět. Řidič se mě pokusil setřást zběsilou nevypočitatelnou jízdou: buď náhle zpomalil, nebo na prázdné silnici švenkoval zleva doprava, a když to nezabralo, zabočil náhle na vedlejší silnici v malém městečku Coalinga. To ale neměl dělat, jelikož se dostal do spleti úzkých silniček a se mnou v závěsu nakonec skončil ve slepé ulici. Seskočil jsem z motorky (se svými 120 kilogramy) a běžel k uvězněnému autu, máchaje monopodem nad hlavou. Uvnitř vozu jsem spatřil dva pubertální páry, čtyři vyděšené teenagery. Když jsem viděl, jak jsou mladí a bezmocní a jaký mají strach, povolil jsem stisk a monopod mi vylétl z ruky. Pokrčil jsem rameny. Sebral jsem monopod a šel zpátky motorce a kývl na ně, ať jedou. Myslím, že všichni jsme při tom šíleném, potenciálně smrtelném souboji měli strach o život a pocítili blízkost smrti. •

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224859


1 0 0

ŽIVOT NA CESTĚ: AUTOBIOGRAFIE

Při toulkách Kalifornií jsem s sebou na motorce vozil Nikon F se sadou čoček. Obzvlášť jsem měl v oblibě makročočky, které mi dovolovaly pořizovat detailní záběry květin a kůry stromů, lišejníků a mechu. Taky jsem měl hledáčkový fotoaparát 4 × 5 Linhof s masivním stativem. To všechno bylo pečlivě zabalené ve spacím pytli, chráněné před pobudy a poškozením. Kouzlo vyvolávání fotografií jsem poznal jako kluk, kdy mi moje malá chemická laboratoř s černými zatemňujícími závěsy sloužila jako temná komora. A později znovu v UCLA, kde jsme měli na neurologickém oddělení perfektně vybavenou temnou komoru. Hrozně rád jsem pozoroval, jak se z velkoplošných fotografií ponořených do vývojky kousek po kousku vynořují obrazy. Nejraději jsem měl krajinářské fotografie, a mé víkendové motocyklové vyjížďky byly někdy inspirovány právě fotografickými časopisy, jako třeba Arizona Highways, které otiskovaly úchvatné fotografie Ansela Adamse, Eliota Portera a dalších fotografů, kteří se stali mými vzory.

Měl jsem byt nedaleko ikonické pláže Muscle Beach ve Venice, jižně od Santa Moniky. Na Muscle Beach se scházela spousta vrcholových sportovců, včetně Davea Ashmana a Davea Shepparda, kteří se oba zúčastnili vzpěračské soutěže na olympijských hrách. Dave Ashman, policajt, byl skromný a slušný, což ve světě chvastounů a fanatiků do zdravé výživy, steroidů a výživových koktejlů bývá velkou výjimkou. (Ačkoli jsem v té době bral spoustu jiných drog, steroidy jsem nikdy neužíval.) Říkalo se o něm, že je nepřekonatelný v čelním dřepu, což je mnohem těžší a složitější zdvih než dřep s činkou za hlavou, protože vzpěrač drží činku před hrudníkem místo na ramenou a musí perfektně udržovat rovnováhu a vzpřímený postoj. Když jsem jednou v sobotu odpoledne přišel mezi vzpěrače na Venice Beach, Dave se na mě, na nováčka, podíval a vyzval mě, abych se s ním poměřil v čelním zdvihu. Nemohl jsem tu výzvu odmítnout, to bych vypadal jako slaboch nebo zbabělec. Hlasem, který měl působit silně a sebejistě, jsem řekl: „Fajn!“, ale vyšel ze mě jen pisklavý přiškrcený hlásek. Dorovnával jsem ho kilo po kile až na 220, ale když přešel z 220 na 250, myslel jsem si, že končím. Ale ke svému překvapení – předtím jsem se totiž čelnímu zdvihu moc nevěnoval – jsem ho dorovnal. Dave prohlásil, že to je jeho hranice, já však, veden náhlým chvastounským

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224859


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Život na cestě: autobiografie (Ukázka, strana 99) by Kosmas-CZ - Issuu