měl chuť ho uškrtit alespoň tisíckrát. Ale kdo by škrtil slepičku, co dává zlatá vajíčka? Rozhodně žádný podnikatel.“ „Jo a když jsme u toho, vy jste byl pětadvacátého….“ „…ve Scale, kde dávali Traviatu. Byli tam dva moji umělci. Šikovní mládenci, seriózní profesionálové. Sami sál nikdy nezaplní, ale zůstanou u mě i příští rok.“
- 97 -
pocit bolesti_KO4.indd 97
2. 11. 2016 13:51:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224856
Kapitola dvacáctá Tady máme dalšího. I Marelli měl pádný důvod Vezziho nenávidět, pomyslel si Ricciardi, když v kanceláři osaměl. Ale měl také pádný důvod starat se o to, aby byl živý a zdravý. Alespoň do konce sezóny. Kdo ví, přemýšlel, jaký je to život, když jste obklopeni lidmi, kteří vás nenávidí, ale jsou na vás závislí. Možná se člověk cítí jako kruté božstvo, kterému věřící věnují oběti ze strachu z blesků či sucha. Nebo se cítí osaměle, nesmírně osaměle. Ale i Marelli měl lehce ověřitelné alibi. Divadlo. Vzal poznámky a zavolal Maiona. „Ověř jestli byl Marelli 25. v La Scale. Pošli fonogram policejnímu ředitelství do Milána. Je tam paní Vezzi?“ „Ano, komisaři. Neodhrnula si ani na chvilku závoj, neřekla jediné slovo. Stále jenom vzpřímeně sedí. Po pravdě řečeno, uvádí mě mírně do rozpaků. Mám ji zavolat?“ „Ano, zavolej ji. A jestli chceš, běž domů, myslím, že pro dnešek jsme skončili.“ „Dobře, komisaři. Pro jistotu počkám, dokud s dámou neskončíte, kdybyste něco potřeboval.“ Ricciardi zdvořile čekal na prahu kanceláře na paní Vezzi. Měl tedy možnost vidět ji, jak přichází chodbou ze salónku. Vysoká, černě oblečená, kabát s kožešinovým límcem a klobouček se závojem, který jí zahalil tvář. Nešlo přehlédnout, že má pěknou postavu s půvabnými křivkami, její krok byl pružný, jistý a lehký. Našlapovala měkce, ale nervózně. Jako by byla připravená dát se každou chvíli bez okolků na útěk. Zastavila se před ním. Komisař cítil, navzdory závoji halícímu její tvář, jak se na něj dívá. Ustoupil stranou, aby mohla projít a nabídl jí židli. Poté, co usedla, obešel psací stůl a sedl si také. Místností zavoněl parfém s kořeněnými tóny.
- 98 -
pocit bolesti_KO4.indd 98
2. 11. 2016 13:51:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224856
Pomalým a rozhodným pohybem uchopila krempu kloboučku a odložila ho. Pravidelné rysy obličeje, světlá pleť. Mírné nalíčení zvýrazňovalo plné rty, velké černé oči, delší nos; oválný obličej s malým důlkem v bradě. Paní Lívie Lucani, nyní už vdova Vezzi, oplývala půvabem a věděla to. Zvědavě si prohlížela komisaře, tak jiného, než si ho představovala. Ricciardi seděl naproti ní s rukama sepjatýma před sebou, tvář bez výrazu, a pozoroval ji. Ptal se sám sebe, co je na jejím chování divného. Možná hrdost, ozvěna bolesti. Ale ne čerstvé bolesti, ne ze smrti manžela. Spíše něčeho dávného. V mnoha případech dával Ricciardi přednost mrtvým: říkali sice stále stejnou věc, ale alespoň mluvili. Naproti tomu živí se na něj koukali a on nevěděl, na co myslí. Především ženy. Po chvíli, která mu připadala delší, než ve skutečnosti byla, Ricciardi promluvil. „Především přijměte mou upřímnou soustrast i soustrast celého policejního ředitelství. Buďte si jistá, že uděláme vše pro to, aby byl vrah dopaden a potrestán.“ „Děkuji, komisaři. Mockrát děkuji. Věřím vám.“ Lívie měla hluboký a modulovaný hlas. Ricciardi to považoval za přirozené, říkali přece, že byla pěvkyně. Ale i přesto ho to překvapilo. Nízký a plný hlas, ale zároveň jemný a extrémně ženský. „Musíte mi prominout, když vám budu pokládat určité otázky. Mají jediný účel, a to ten, který jsem už předeslal. Ale pokud by pro vás bylo příliš bolestné na ně odpovídat, kdybyste se cítila unavená po cestě nebo kdyby prostě váš smutek… chci říci, nechci na vás naléhat. Stačí říct a odložíme to.“ „Ne, komisaři. Moje cesta byla vše, jen ne náročná; nyní přišla ta chvíle a už s tím nic nenaděláme. Budu ho muset… vidět? Vidět svého manžela?“ Způsob, jakým se na něj obrátila… v jejím tónu zazněl strach. Určitě nešlo o lásku, ani lítost.
- 99 -
pocit bolesti_KO4.indd 99
2. 11. 2016 13:51:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224856