L
ucas Schmied se učil kovářem. Majiteli kovárny sice svěřil, že pochází z kovárny a od svého otce okoukal již vše, co by jako tovaryš měl znát a umět, leč kovář ho ke kovadlině nepouštěl. Staral se tedy o výheň, nosil topivo, vymetal popel a z podlahy okuje. Před setměním se vracel do strýcova domu. V kuchyni povečeřel s ostatními u velkého stolu, poté se notně znavený vyškrábal po žebříku do rozhicovaného podkroví a zalézal do svého lůžka. Amálie dodržela slib. Den po nástupu Lucase do učení vyhledal chlapce strýc Gürtler v kuchyni při snídani. „Lucasi, nebude-li v neděli pršet, odvezeme tvou truhličku na krchov,“ sdělil mu a doplnil vyčítavě: „Nechápu, proč jsi mi to nemohl připomenout a schovával mrtvolu mé sestry kdesi pod střechou.“ „Pane strýčku,“ opravil ho Lucas, „v truhličce odpočívá celá naše rodina.“ „A není to fuk?“ mávl rukou pasíř a rozesmál se novému nápadu. „Ledaže by ses přidal ke kejklířům, předváděl ji publiku a nechal lidi hádat, kolik že se do té truhly vejde nebožtíků.“ Rozhlédl se po sloužících kolem stolu. Každý z nich hleděl urputně do svého hrnku, nikdo se nezasmál. „Nebylo by to znesvěcení, pane strýčku?“ zeptal se Lucas. „Hlavně bys měl vědět, že ženské mají hrůzu z mrtvol a bojí se jejich duchů,“ přistoupil k sedící Amálii, zezadu jí položil ruce na ramena, naklonil se k ní, jako by jí tiše domlouval do ouška, „bývají z toho silně podrážděné, málo povolné a zanedbávají též povinnosti. A proč? Pobyt nebožtíků v domě berou totiž jako znesvěcení.“ Narovnal se, nafoukl se jako holub na báni a znovu se zadíval na synovce. „Umíš si vůbec představit, co takové znesvěcení domu znamená pro pokorného služebníka církve svaté?“ „Jsem rád, že v neděli uložíme rodinu na krchov,“ pravil Lucas spokojeně. „Bodejť bys nebyl rád.“ „Pozveme na pohřeb pátera?“
100
Satan_rel.indd 100
7.4.2010 15:05:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224855
„Blázníš?“ vydechl strýc ze sebe vzduch. „Nechtěl bys, abych taky objednal kapelu, soudky s chlastem, nechal opékat sele a uspořádal na krchově kar44?“ Teprve nyní se několik duší u stolu pobaveně zasmálo. „To by se mi nelíbilo, pane strýčku,“ odpověděl pasířův synovec. „Tos mě uklidnil,“ rozesmál se i pasíř a zavřel za sebou dveře. Amálie ze svého místa u stolu na Lucase spiklenecky mrkla. V neděli Lucas vstával zároveň se svítáním. Nejprve se podíval na oblohu, byla modrá a bez mráčku. Uvázal na truhlici tenký řemínek, uchopil jej za druhý konec a pomalu spustil dolů ostatky rodiny. Slezl po žebříku do druhého patra, řemínek odvázal, smotal a uložil do kapsy. Pak odnesl truhlici na dvůr, stále ji držel v náruči a posadil se na kozlík šézy. Na snídani neměl sebemenší pomyšlení. Čekal, až do šézy zapřáhnou koně a objeví se tu strýc. Pasíř Gürtler se objevil na dvoře teprve před polednem. Zatímco štolba Rudolf zapřahal do šézy koníka, procházel se pasíř po dvoře v nedělním oblečení. Byl si vědom, že ho odevšad sledují zvědavé oči sloužících, zejména žen, neboť na sebe oblékl červené poctivice ke kolenům, stejně tak jako krátký kabátec z červeného sukna, pošitý zlatými knoflíky. Přes halenu, vykukující z pod kabátce širokým vyšívaným límcem, si natáhl šerpu se zlatým závěsníkem pro krátkou zbraň. Hedvábnou pláštěnku dlouhou až na zem, jež sama o sobě představovala malé jmění, přehodil si přes ramena. Na hlavu nasadil oblíbený trojcípý klobouk s jemným pápěřím na okraji. Kroky pasíře provázelo přitom klapání červených kramfleků nízké kotníčkové obuvi se stříbrnými přezkami na nártech. Zadíval se na kozlík a zastavil se. „Po neděli mi připomeň, synovče, abych ti pořídil kloudné oblečení,“ zvolal dobrácky na Lucase a hlasem nešetřil, „nemůžeš nosit ušmudlanou halenu a kalhoty se záplatami. Chodit bosky je sice zdravé a neprošoupou se podrážky, ale co ty nohy od hnoje a sajrajtu? Nazouvej si aspoň dřeváky! A ve sváteční den Páně choď slušně obutý.“ 44 Kar (hist.) – pohřební hostina. V době příběhu bývalo zvykem uspořádat hostinu přímo na hřbitově, někdy dokonce s kapelou a tancem
101
Satan_rel.indd 101
7.4.2010 15:05:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224855
„Jak si přejete, pane strýčku,“ pravil Lucas z kozlíku a poděkoval. Pasíř se za pomoci štolby vyškrábal na kozlík, vzal opratě a zapráskal bičem. Šéza se dala do pohybu, projela průjezdem domu, a když se ocitla na ulici, otočil Gürtler hlavu k synovci. „S tím tvým novým oblečením si to budu muset ještě pořádně rozmyslet, peněz nemám nazbyt,“ šklebil se a krčil nos, „poohlédneme se po něčem, co jsem před nějakým časem odložil. Nebyla by škoda, aby nenošené šatstvo hnilo v almaře, no řekni?!“ Lucas neřekl nic. Až ke hřbitovu za hradbami Lince již nepromluvili. Městský hřbitov je rozlehlý, obyčejných rovů je tu nepočítaně. Výstavných hrobek nalezneme méně, tvoří řadu u hřbitovní zdi. Hrobka rodiny Gürtlerových nebyla příliš stará, nechal ji postavit děd současného majitele pasířských dílen po zhoubném moru, jenž před necelými padesáti lety zkosil velkou část rodiny. Oběti černé nemoci bývaly spalovány, avšak starý pasíř myslel na sebe a potomstvo příštích generací. Přesto stavbu notně poznamenal čas. Přístup do hrobky chránily prorezlé železné dveře se zakovaným zámkem. Byly zasazeny do mramorových portálů, vyzdobených otlučenými štukami postav andělů. Kamenné květy u patek portálů obrostly mechem. Pasíř slezl z kozlíku, vytáhl obrovitý klíč a lomcoval s ním v zámku. Trvalo dlouho, než se mu jím podařilo pootočit a s protivným skřípěním dveře trochu pootevřít. Panty ve zdivu se kývaly, hrozily vypadnutím. „Vlez dovnitř,“ vyzval pasíř synovce, „někam tu truhličku konečně ulož.“ „Vy dovnitř nepůjdete?“ zeptal se překvapeně Lucas. „Ne, já to tam znám,“ odmítl pasíř Gürtler. Lucas se protáhl pootevřenými dveřmi. V přítmí hrobky se musel rozkoukat, neboť škvíra propouštěla dovnitř málo světla. Na podstavcích z kamene podél stěn hrobky byly uloženy rakve. Hrobka byla kupodivu dobře větraná, nečpěla v ní obvyklá zatuchlost. „Co tam tropíš, propána?“ ozval se zvenku pasířův hlas. „Modlím se, pane strýčku.“ „Pohni se, chci stihnout doma nedělní oběd.“
102
Satan_rel.indd 102
7.4.2010 15:05:56 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224855