Epos o panáčkovi město, jeho izoluji a pak jen v klidu počkám, ruce v klíně, až zbytek dodělá panáček. Připojil jsem se k vnitřním okruhům centrály a zapnul bezpečnostní bloky na prostranství před budovou. Bloky bývají za normálních okolností schovány v zemi na místech, kudy by se k budově mohly dostat automobily, tedy na chodnících a příjezdových komunikacích k budově. V takovém případě se vysunou na příjezdové cestě do garáží v takové vzdálenosti, aby případný výbuch autobomby budovu neohrozil. Jakmile se aktivují, několik policistů pak kontroluje přijíždějící vozy před nimi a až pak je pouští k další kontrole u vrat garáží. A přitom nijak nebrání rytířům vyjet do bitvy! Teď jsem si vlastně vzpomněl, že ještě nevíte, jak budova centrály vypadá. Sto dvacet podlaží ve tvaru obelisku. Dole je vysoký železobetonový podstavec tyčící se do výšky třiceti pater a z něho vyrůstá štíhlý zužující se sklocelový hranol, který je na absolutním vrchu přikryt malou skleněnou pyramidou, která se rozpíná nad halou před mojí kanceláří, nad mojí kanceláří. Dole kolem podstavce mrakodrapu je vydlážděný kruhový plac táhnoucí se necelých sto metrů do každého směru pokrytý fontánkami, lavičkami, pouličními lampami, stánky, složitou strukturou navzájem propletených schodišť a promenád. Kolem této pěší zóny propojené s ostatním městem sérií podchodů se rozprostírá kruhový objezd pro automobily známý jako Centrální okruh, nejmenší z okruhů města, který odděluje Veleměsto od středu města, od srdce města, který odděluje Veleměsto od centrály MIS. Mrakodrap MIS jako neochvějný symbol a nervové centrum celého města je zvýhodněn zákonem, jenž je součástí 97
Epos o panáčkovi_tisk2.indd 97
19. 9. 2016 10:47:46
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224840
Jaroslav Beznoska městské ústavy, a ten říká, že žádná budova ve městě nesmí být vyšší. Přitom na ploše o rozloze čtverečního kilometru rozkládající se kolem centrály nesmí žádná budova přesáhnout maximální povolenou výšku sto osmdesáti metrů, aby centrální monolit v kontextu městské zástavby o to více vynikl. Tento absolutní střed města tudíž není z technických důvodů zastřešen na rozdíl od zbytku centra. Nadechl jsem se vůně čerstvých pampelišek… Velmi nervózní pohled na umírajícího Caesara… Trhl jsem sebou, soustřeď se, Davide, jen se soustřeď. Konečně jsem si znovu vyladil mysl na svoji vlastní frekvenci. Vrazil jsem si facku. Ale jen malou. Nesmím se nechávat rozptylovat, nechávat se rozptylovat vědomím někoho jiného. Měl jsem ho stále v sobě, Procházku, vracely se mi jeho myšlenky. Občas se to stává, pokud se na někoho napojím, musím potlačit část vlastního vědomí a přijmout to jeho za své, abych mu rozuměl, abych ho pochopil. Potom se ukládají jeho vzpomínky, sny, pocity, nápady v mém mozku, přesouvají se kamsi do centra dlouhodobé paměti, a pokud je pořádně neizoluji, tak se zničehonic objeví v převlečení za nějakou mojí polozapomenutou vzpomínku. Jsou s tím někdy problémy, ale nemám na výběr. Abych si totiž uchoval vlastní vědomí, nikam jinam, než do dlouhodobé paměti to cizí vědomí, pokud už na něj nejsem napojen, schovat nemůžu. Jinak by se mi totiž nemohla vrátit moje vlastní osobnost… A zapomenout? Zaprvé ty informace pořád potřebuji a zadruhé něco jako zapomenout neexistuje. Jde pouze informaci nenalézt, v mozku se uchovávají veškeré informace, úplně všechno, co jsem kdy zažil, naučil se, cítil, každý, koho jsem kdy potkal… nikam to nezmizí, jen se to schová. Z čistě metafyzického hlediska 98
Epos o panáčkovi_tisk2.indd 98
19. 9. 2016 10:47:46
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224840
Epos o panáčkovi mě napadlo, kolik mám v sobě schovaných kousků vědomí nejrůznějších lidí? Kolik asi mám v sobě lidí? Hodně a ještě víc, poschovávaní v zapomenutých zákoutích. Kolik máš v sobě lidí, tolikrát jsi člověkem. Tak! Proč se mi to vlastně vybavilo? Copak nejsem dost zkušený, abych se nedokázal soustředit sám na sebe? Nebo se mi to vybavilo naopak proto, že jsem se soustředil až moc sám na sebe! Teď jsem si vrazil druhou facku, že já pitomec jsem to nenechal běžet dál. Možná bych se dostal někam, kam mě Procházka nechtěl pustit, možná jsem si z něho vzal nějakou vzpomínku, která navazovala přímo na jeho vědomí… To se také občas stává. Lidé na něco myslí, vědomí na plné obrátky běží a pak se z ničeho nic zasekne, pokračování lze nalézt v nějaké události v minulosti, kterou oni znají, ale nepotřebují si ji znovu připomínat, proto já ji už nevidím. Jenže poté, když všechno, co jejich vědomím proběhlo, si uložím do centra dlouhodobé paměti, rozkryjí se mi ty části jejich vědomí, jako mé vlastní vzpomínky. Vzpomínky, které jsem nebyl schopen rozluštit v reálném čase, ale které si mohu prohlídnout dodatečně. Trochu mi to připomínalo propojení dvou počítačů… Já jsem byl hacker, který se naboural do cizího kompu; co jsem mohl, to jsem si přečetl v reálném čase a pak jsem si všechno ještě stáhnul k sobě na disk… včetně těch souborů, které jsem otevřít nemohl. A pak v klidu a teple mého počítačového doupěte pomocí speciálního programu, dlouhodobá paměť, si otevřu i ty soubory, které mi předtím nešly. Jestli to bylo důležité, to se jistě již brzy dozvím.
99
Epos o panáčkovi_tisk2.indd 99
19. 9. 2016 10:47:46
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224840