Skorzeny
Skorzenyho označovali mnozí za „nejnebezpečnějšího muže Evropy“. Jeho jméno se stalo až strašidelným pojmem. „Každý v každém byl schopen vidět nepřítele či špiona,“ uvádí ve své studii o zvláštních komandech Charles Foley. „Polovina americké armády hledala Skorzenyho a jeho muže ve svých vlastních řadách.“ Uskutečnila se řada rychlých frontových soudů a okamžitých poprav dopadených Němců v amerických uniformách, ale nikdo si v dané situaci nebyl jist tím, zda se před popravčí čety shodou okolností nepřipletli i někteří skuteční Američané. Vyskytly se desítky krajně vyostřených incidentů mezi jednotkami, které se za zmatené ústupové situace potkávaly v neznámém terénu. Nejhůř však na tom byli špičkoví činitelé spojeneckých armád. Neustále se totiž, pak již možná z německé strany i záměrně, šířily pověsti o tom, že hlavním úkolem celé téhle německé operace je jejich zneškodnění. Vrchní velitel generál Dwight D. Eisenhower se v nejkritičtější fázi německé protiofenzivy, kdy by se potřeboval velitelsky přesouvat z místa na místo a operativně rozhodovat, stal ve Versailles zajatcem své vlastní ochranky. Jeho osobní sekretářka Kay Summersbyová, někdejší hvězda ze světa módy, na to vzpomíná slovy: „Areál velitelství se přeměnil v pevnost. Zavedl se komplikovaný systému hesel, který se z někdejší formality změnil málem v otázku života či smrti. Atmosféra tam byla horší než někde na bojovém velitelství na frontě, kde aspoň každý věděl, jak se s takovou situací vyrovnat. Když Eisenhowerovi posléze zakázali vůbec vycházet z budovy, naštval se a řekl: ,K čertu, Katy, už toho mám dost a jdu se projít. Jestli po mně nějaký snajpr chce střílet, tak ať se připraví. A uvítám, když se mu to povede jedinou ranou.‘“ Ještě hůř dopadl generál Bruce Clarke, kterého při řízení obrany železniční a silniční křižovatky u St. Vith zadrželi na celých pět hodin vojenští policisté z jiných útvarů a jeden z nich se Clarkeovi vysmíval: „Nás nedoběhnete! Nejste žádný generál, ale jeden z těch zabijáckých Skorzenyho nácků.“ Se svérázným vyprávěním o tom, co v Ardenách prožil, se nedlouho před svou smrtí v prosinci 2009 svěřil autorovi americký filmový producent česko-rakouského původu Norbert Theo Auerbach:
104
Skorzeny_tisk4-c .indd 104
19 . 6 . 2016 21:41:08 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224839
Kapitola sedmá
Promarněná šance na zázrak
„Jako dobrovolník a absolvent průzkumnické školy i tankového výcviku v Texasu jsem v rámci informační a průzkumné roty americké 2. tankové divize prožil invazi na pláž Omaha v Normandii, pak následný pochod na Paříž, ale leccos zlého bylo ještě i před námi. Nečekaná německá protiofenziva. Brzy poté nás poslali do Belgie pomoci našim zamrzlým jednotkám. To nejhorší, co nás tam čekalo, nebyli snad ani Němci, ale hrozná zima. Mráz, stále padající sníh – a my pořád někde stáli a snažili se uchránit svá těla od umrznutí. Žádná velká legrace to nebyla. Rozkřiklo se, že Němci na nás přichystali i záškodnické operace. Vybrali ze svých řad vojáky, kteří uměli anglicky, navlékli je do ukořištěných spojeneckých uniforem a vyslali za naše pozice. Bylo třeba postarat se o protiopatření. K silnicím byly postaveny americké hlídky, zastavovaly projíždějící skupiny a těm z vojáků, kteří se jim zdáli podezřelí, kladly různé otázky, týkající se třeba basketbalu, hudby či westernových filmů, tedy věcí, v nichž se každý běžný Američan samozřejmě vyznal. Jenomže já při našich průzkumných misích jezdil s důstojníkem, který byl emigrantem, rodově pocházel od Berlína, o americkém sportu či muzice vůbec nic nevěděl a ještě mu při řeči hrčel z pusy strašlivý německý přízvuk. Hrozně jsem se tenkrát bál, že nás některá z hlídek zastaví a on bude muset odpovídat. Protože na nějaké dlouhé zkoumání nebyl uprostřed toho bojového chaosu čas, možná by nás rovnou zastřelili. A tak jsem mu pořád opakoval: ,Henry, kdyby něco, tak nesmíš říct ani slovo, dělej třeba němého a já budu sám za tebe odpovídat.‘ Naštěstí se ho nikdo na nic nezeptal, takže jsme možná jen o vlásek unikli zlému osudu někde v závějích – a ještě k tomu od vlastních lidí a jako němečtí záškodníci.“
VÁNOČNÍ DAR V PODOBĚ MODRÉHO NEBE Opojná radost hitlerovců neměla dlouhé trvání. Spojenci uskutečnili přesuny svých sil, o jejichž gigantickém rozsahu svědčí záznam generála Omara N. Bradleyho, velitele americké 12. skupiny armády: „Mezi 19. a 23. prosincem se po zledovatělých cestách ve dne i v noci pohybovalo přes 133 000 dopravních prostředků.“
105
Skorzeny_tisk4-c .indd 105
19 . 6 . 2016 21:41:08 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224839
Skorzeny
Zlomovým časem se potom staly Vánoce. Němcům začaly kromě sil docházet především nezbytně potřebné pohonné hmoty – a již 23. prosince se k těm, kteří čelili německému náporu, přidal další cenný spojenec: zlepšené počasí. Vánoční dar: modré, či aspoň skoro modré nebe. Ó díky, Bože, volali mnozí muži pod ním. Zatímco ti druzí, například ve velení Dietrichovy 6. tankové armády SS, museli zapisovat do štábního deníku opak vděčné radosti. 24. prosinec: „Spolu s jasným počasím se okamžitě objevilo nepřátelské letectvo. Zvláště citelné bylo mohutné bombardování železničního a silničního centra St. Vith, dále Münstereifelu, Prümu a Stadtkyllu, protože to zabrzdilo přísun kriticky už nedostatkových zásob.“ 25. prosinec: „Skupina Skorzeny byla uvolněna z boje a transportována zpátky do Grafenwöhru. Uvažovalo se o jejím novém uplatnění v sektoru 5. armády, ale nedošlo k němu, protože poté, co Američané ukořistili rozkazy k nasazení Skorzenyho lidí, nedalo se už spoléhat na moment překvapení.“ 26. prosinec: „Nadměrně vysoká aktivita nepřátelského letectva. Nepřítel má zřejmě v úmyslu naši ofenzivu zcela zastavit.“ O úplném zastavení se dosud nedalo mluvit. Protože Hitler trval na tom, aby se v ardenských bojích pokračovalo i v době, kdy se zde již Němcům nedařilo jako zpočátku, bude ještě nějaký čas trvat, než se Spojencům v průběhu ledna podaří frontu stabilizovat a připravit k chystanému postupu do nitra Německa. V této souvislosti stojí za zaznamenání, že polní maršál von Rundstedt označil zejména vůdcem vynucené pokračování již zcela beznadějné ofenzivy po Vánocích za „cestu ke Stalingradu číslo dvě“. SS-oberstgruppenführer Dietrich připojil k hodnocení podivnou nadsázku: „Ztratil jsem 32 000 mužů – padlých, zraněných či omrzlých. A to nepočítám LXVII. armádní sbor, který měl ztráty dvacetiprocentní. Přišel jsem o 350 až 400 tanků. Nedostali jsme během akce žádné posily a velmi málo pohonných hmot. Nasazení našich dvou tankových armád a celá tato ofenziva byla jedním velkým omylem – snad největším, jakého jsme se ve válce dopustili. V květnu 1945 by útok mohl dopadnout lépe.“
106
Skorzeny_tisk4-c .indd 106
19 . 6 . 2016 21:41:08 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224839