Na cestě k bělohorské porážce
10 3
síly pokusily o výpad na protivníkovo ležení v Hadersdorfu u Kremže, ale Buquoy se nedal k žádnému většímu střetnutí vyprovokovat. A to byl také jeden z posledních pokusů Anhaltovy armády o obrat na rakouské frontě. Na počátku června 1620 ohlásil císař Ferdinand II. zvláštním mandátem počátek trestné akce proti „zlým rebelům“ a Fridrichovi Falckému. Na bojiště vstoupil Maxmilián Bavorský s ligistickou armádou. Zlikvidoval špatně vedený odpor hornorakouských stavovských jednotek a zahájil vojenskou kampaň do Čech. Vlastním velitelem 30 000 vojáků byl velmi schopný vojevůdce Jan Tserklaes Tilly. Nejprve obsadil Linec a po jistých manévrech na českém území se 8. září setkal s Buquoyovou císařskou armádou u Neupölla ve Waldviertlu. Mezitím Anhalt obsadil Horn, Retz a Eggenburk svými posádkami a nečekaně se vydal ke Znojmu. Vrchní stavovský velitel se totiž domníval, že protivníka vyláká na Moravu, jenomže Maxmilián Bavorský se svými veliteli se rozhodl jinak, a tak 20. září překročilo spojené císařsko-ligistické vojsko české hranice u Nových Hradů a záhy dospělo do Českých Budějovic. Anhalt byl přinucen se vrátit do ohrožených Čech. V Praze zavládl zmatek a zděšení, kdežto ve Vídni zažívali chvíle vzrušení, jak celá podzimní kampaň habsbursko-katolických sil dopadne.
Sen o odplatě_2_tisk_oprava2.indd 103
11. 7. 2016 9:44:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224816
10 4
Sen o odplatě
NEŠŤASTNÁ ŠARVÁTKA NA BĚLOHORSKÉ PLÁNI Začátek listopadu 1620 byl mezníkem v dějinách zemí Koruny české. Tehdy se vlnící řady žoldnéřů valily ku Praze. Strategický ústup velitele stavovské armády u Rakovníka rozhodl, že po drobných šarvátkách a přesunech vyvrcholila mohutná ofenziva císařsko-ligistického protivníka na českém bojišti. Je zajímavé, že nikdo ze zkušených velitelů obou znepřátelených táborů nestál o rozhodující a zásadní vojenskou konfrontaci, která by s definitivní platností ukončila celou kampaň. V česko-falckém generálním štábu věřili v Anhaltovu taktiku. Nepřátelé se měli vyčerpat nekonečnými přesuny a unavit tak, aby k žádné finální bitvě nedošlo. Teoretické šance na vítězství a možná rizika prohry byly na obou stranách stejné. Čekalo se na chybu, jež by přinesla příznivější výsledek pro další etapu války. Jen pro bavorského knížete by toto polní tažení, plné menších výpadů a nájezdů, bylo bezpochyby zklamáním. Ovšem představa rozprášeného stavovského vojska v podzimních mlhavých a chladných dnech byla i ostříleným ligistickým válečným veteránům na hony vzdálená. Jenom některým českým historikům a publicistům bylo po třech stoletích v různých vlasteneckých knihách a článcích všechno předem jasné. Pro řadu z nich se Bílá hora stala symbolem české národní pohromy a pak teprve významnou bitvou třicetileté války. Po našem soudu však tato šarvátka nesnese srovnání s kteroukoliv zásadní bitvou na evropském kontinentu smutného 17. století. Přesto je Bílá hora významným historickým mezníkem a politickým symbolem ve vývoji českého státu.
Kondotiéři, stratégové a velitelé Na českém kolbišti se tehdy sešla celá řada zkušených válečníků, velitelů zvučných jmen, začínajících adeptů vojenského řemesla a ostřílených veteránů evropských bitevních polí. Mezi hvězdným obsazením nechyběli ani vojenští diletanti, ani neopatrní jedinci, kteří s profesionálními žoldnéři neměli nic společného. Klíčovou funkci na straně stavovské armády sehrál Kristián starší z Anhaltu, hlavní konspirátor falcké protihabsburské politiky, jenž
Sen o odplatě_2_tisk_oprava2.indd 104
11. 7. 2016 9:44:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224816
N e š ťa s t n á š a r v á t k a n a b ě l o h o r s k é p l á n i
10 5
byl vrchním velitelem stavovsko-královské armády. Nikdo ze znalců si nedělal o jeho vojenských schopnostech žádné iluze. Kníže byl jistě schopný diplomat, ale s talentem a zkušenostmi protivníkových generálů se nemohl v žádném případě srovnávat. Anhaltovými pobočníky byli dva znesváření stavovští velitelé hrabě Jindřich Matyáš Thurn a hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe. Patrně nejschopnějším vojákem z povolání byl na Bílé hoře velitel moravského pěšího pluku hrabě Jindřich Šlik. Obratný šlechtic měl dobré zkušenosti z nizozemského a uherského kolbiště. Není divu, že se jako profesionální důstojník po porážce povstání prosadil v habsburských službách a stal se později prezidentem císařské dvorské válečné rady a jedním z osobních protivníků Albrechta z Valdštejna. Na bojišti u Prahy však zachoval stavům věrnost a neprchl zbaběle z pole. U svých moravských jednotek vytrval až do jejich úplného zdecimování. Sám byl nakonec v bitevní vřavě zajat s kordem v ruce. Podle kavalírských zásad té doby nebyl považován za rebela a byl po několika měsících vídeňským dvorem omilostněn. K jiným schopným vojevůdcům povstaleckého tábora náležel bezesporu hrabě Petr Arnošt Mansfeld, který velel vojenskému kontingentu savojského knížete a který si z dříve obsazené Plzně vytvořilzákladnu. Tam v době bělohorské bitvy organizoval své jednotky a rozdával taktické rady, o které ve štábu česko-falcké armády neměli pražádný zájem. Mansfeld totiž doporučoval před zimními dny rozptýlit stavovsko-královské jednotky po Čechách do opevněných měst a do významných opěrných bodů, čímž by se roztříštila početně větší nepřátelská armáda, která by musela k obléhání vyčlenit mnohé kompanie a sbory. Apely zkušeného kondotiéra bralo okolí Fridricha Falckého se značnou nedůvěrou. S odstupem času padala na Mansfeldovu činnost různá obvinění o nešlechetném jednání a zradě. Vojevůdcevšak zůstal falckraběti věrný i po vítězství císařsko-ligistických vojsk. A tak jako nejzkušenější velitelé stavovsko-královské armády na Bílé hoře měli vedle Jindřicha Šlika vystupovat Jan Varlejch z Bubna nebo Jan Stubenvol a kníže Jan Arnošt Sasko-Výmarský. Ostatní byli známi spíše svou neschopností a vzájemnou osobní řevnivostí. Zvláštní pozornost si zasluhují „protekční mladíčci“ Kristián mladší
Sen o odplatě_2_tisk_oprava2.indd 105
11. 7. 2016 9:44:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224816