že muž není nebezpečný, jen asi nemá kde spát. K nim domů ho však vzít nemohl, matka byla unavená, v předsíni ležela hora špinavého prádla a dřez přetékal neumytým nádobím. Tomáš by mohl muže nechat u nich vykoupat ve vaně, protože jako pionýr má povinnost pomáhat lidem v nouzi, avšak po koupeli by se muž jistě chtěl ještě oholit, ze skříně by potřeboval nějaké šaty po otci, a proto neřekl nic, ustoupil pár kroků od něho a přitiskl si mandolínu k hrudi. „Co tu vůbec děláte?“ zeptal se a nyní přejel přes struny trsátkem. Místo odpovědi bylo slyšet, jak se muž napil něčeho z lahve. „Co tu hledáte, když tu nebydlíte?“ zeptal se s odvahou. „Nevím,“ odpověděl muž. „Tak jděte pryč!“ „Nechceš?“ Tomáš cítil, jak mu muž vtisknul do ruky placatou láhev. Ruka s mandolínou klesla a Tomáš si pomalu sedl na zem. I když s tím mužem nic nechtěl mít, přesto si dal láhev ke rtům, protože z ní krásně voněl alkohol. „No tak,“ poplácal ho muž povzbudivě po noze. Po prvním napití se Tomášovi rozbušilo srdce a po těle se mu rozlilo tak příjemné teplo, že si opřel hlavu o zeď za sebou. Ten doušek alkoholu mu dal krásný pocit dospělosti. Před dvěma dny vešel do Arnoštova pokoje a podíval se do západní časopisu na jeho psacím stole, který měl od někoho vypůjčený. Na jedné barevné fotografii ležel u hořícího krbu hnědý dlouhosrstý pes s hlavou položenou mezi předními packami a dychtivě zíral na láhev západního alkoholu, stojící na zemi u nohou ženy na vysokých podpatcích. Tomáš se rozhodnul, že až se stane slavným hudebníkem, opatří si stejného psa, stejnou ženu a stejnou láhev alkoholu, jako jsou na té fotografii. Muž naproti se zasmál a láhev mu vytrhnul z ruky. „Proč se smějete?“ zeptal se Tomáš popuzeně.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224812
Místo odpovědi bylo slyšel, jak si muž dal pěkně dlouhý doušek. „Viděl jsi mě?“ zeptal se muž, jako by si chtěl něco ověřit. Tomáš viděl, co měl na sobě a vůbec se nedivil, že v takovém oblečení se nechce ukázat na ulici. V podobné noční košilí a v kabátě od pana Waxmana, se jeho otec kdysi vydal na svou poslední cestu do města. „Nejste nemocný?“ zeptal se Tomáš v domnění, že muž utekl z nemocnice. „Nejsem nemocný, nemocní byli lidé, pro které jsem pracoval,“ řekl muž. „Co jste dělal?“ „Nebyla to těžká práce, jen jsem musel někoho hlídat.“ „Koho?“ „Vězně.“ „Vězně?“ „Ano, v politických procesech odsouzený vězně.“ Jednoho dne to všechno na něj bylo už moc a byl znechucen sám nad sebou. Něco v něm si uvědomilo, že ty nesmyslné příkazy a povely, které si vedení vězení vymýšlelo a on je poslušně jako pes vykonával, byly krutý, bestiální a nelidský. Aby si zachránil ten zbývající kousek svého já, které se úzkostlivě obávalo sama sebe, jednoho den se vysvlékl z bachařské uniformy a dezertoval. „Vy jste dezertér?“ vyhrkl Tomáš. I když přesně nevěděl, co to slovo znamená, byl alespoň rád, že muž není nějaký uprchlý blázen. „Kdo je u vás doma ve straně?“ zeptal se muž přísně. „Já sem pionýrem, matka je účetní v Sovětské knize, Arnošt pracuje v rozhlase a otec hrával šachy s Gottwaldem, který když prohrál, zvracel mi na hračky,“ řekl jedním dechem. „Ty ještě chodíš do školy?“ „Ano!“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224812
„Tak to jsi chytrý kluk, a proto mě teď dobře poslouchej.“ Muž se po zadku přišoupnul k Tomášovi a položil mu obě ruce na hlavu, jako by se chtěl ujistit, že vše, co mu sdělí, si v ní dobře uloží. On byl bachař, ne jen tak v obyčejném vězení, hlídal odsouzené k práci v uranovém dole. Byl hodným bachařem, hned po jejich příchodu zprostředkoval trestancům korespondenci, cigarety, zubní kartáčky, špek a cukr. Nováčkům dával lekce, jak se chovat a co nedělat, aby uranový důl přežili a ze záření jim nezměkly kosti. Rovněž je učil pomalu chodit, aby zbrklou chůzí nevzbudili podezření a nemohli být jako nepříčetní zastřeleni. Každou neděli se postaral, aby jeho vězni dostali kaši se skutečnou marmeládou. Nikdy nehlásil, když piloti RAF mluvili ze spaní anglicky. Pomáhal všude kde mohl, protože věděl, že všichni v jeho rajonu jsou nevinní. Tomášovi se podařilo těžké ruce z hlavy odstrčit a v duchu pochyboval o tom, zda odsouzení byli skutečně nevinní, jak si muž myslel. Napomáhal třídním nepřátelům a na takovou pomoc přece nikdo nemůže být pyšný? Muž ve tmě položil Tomášovi ruce na ramena, chápal, že hoch by raději šel domů, ale on ještě se svou zpovědí nebyl hotov. Pětkrát žádal o zproštění služby, protože již nemohl být nadále součástí toho strašného aparátu. Nesčetněkrát byl zavolán na kobereček, aby vysvětlil své chování ve službě, jelikož lidské cítění mu bylo vyčítáno jako falešný humanizmus a sabotáž. Za trest musel vykonávat stále tvrdší úkoly. Tomáš chtěl zakřičet, aby ho muž pustil, ale ten pokračoval, že odmítal mlátit Jehovovy svědky, kteří nechtěli dolovat uranovou rudu, protože sloužila k válečným účelům. Vedoucí trestného tábora je pak sám, svázané postavil přímo do odstřelovacího pásma dolu. „Dokázal bys slízat vlastní krev z podlahy?“ zatřepal muž Tomášem.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224812