s koksem, a tak se dala k Anonymnim alkoholikum, aby si vo ní zazobanej manžílek přestal dělat starosti. Teď sem přesvědčenej, že se mě fakt snažila varovat. Než vodešla, naposled se ke mně vobrátila a nasadila eště vážnější tón. „Oči. Dělá to očima. Jim se pak nechce věřit, že by mohla bejt tak zlá.“ Pamatuju si, že mi proběhlo hlavou, jaká je to škoda, že je tak vyfetovaná, protože by jinak rozhodně stála za přefiknutí. Nicméně bylo jasný, že byla z tý buchty, co vo ní furt mlela, celá podělaná. A tak sem se tim dál nezabejval. Proč taky? Sedánkama Anonymních alkoholiků projde vohromná spousta lidí, víceméně pošahanců. Tu blondýnu sem už víckrát neviděl. A v lednu sem se s těžkym srdcem vodebral zpátky do tundry. Zapřisáhnul sem se, že vocaď zmizim před koncem roku. Bylo to už podruhý, co sem si tenhle slib dal. A holt mi to bude trvat vo trochu dýl. Pracoval sem na BNV. Jenom na BNV. Dělat na jedný jediný zakázce je voser. Člověk se nemůže nadechnout. A je to pořádnej voser, když na ní děláte už dva roky. Navíc i dost vyčerpávající. Jednu dobu sem se dokonce v úzkym kruhu svejch alkoholickejch kámošů zdráhal udělat vtip ve vobavě, že bych tim využitim tvůrčího elánu vyčerpal svoje zásoby, a kdyby po mně BNV eště něco chtělo, už by mi žádná nezbejvala. No jo, 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224807
je to prostě tak. Když na tý věci trávíte už čtvrtej víkend v řadě, žádná dovolená nebo aspoň sluneční paprsky nejsou v dohledu, a vy vůbec nechcete hnít v týhle zemi, natož v týhle kanceláři, je namístě přestat plejtvat zásobama. Třeba eště zdaleka nemáte vyhráno. A přesto, že sem si předsevzal, že vocaď brzo vypadnu, mi moje vobezřetný já připomínalo, že to nebyl první slib toho druhu. Teď byl únor. Zbejvaj tři, možná čtyry měsíce úděsnýho počasí. Díky vobrovskejm stránkám novin, za který sem se schovával, a hřejivýmu světlu z televize sem to v tý kose překlepal do jara, který trvalo asi tejden, a pak přišlo léto a všechno bylo jinak. Tam, kde předtim ležel bílej list papíru, teď pastelky začaly zlehka vybarvovat trávu, listí, kytky a poupata. No – a ty ženský. Neuvěřitelná přehlídka prsou i stehen jako na ňákym sjezdu árijskejch soukmenovců. Vystavovaly se tak bezostyšně, až mě to vobtěžovalo. Jako perfektně vycvičený jednotky, co kroužej kolem jezera na kolech, kolečkovejch bruslích a pochopitelně pěšky. Sexuální pěchota. Velice rychle se ukázalo, že sou vdaný anebo do toho brzo praštěj. Skočili po nich mazaný investoři. Akorát sem mlsně zíral. Škrábaly se na nose nebo si začaly upravovat nejrůznější pásky a prostřednictvim těch lesknoucích se prstenů ke mně morseovkou vysílaly jasnou zprávu: 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224807
N-E-CH S-I Z-A-J-Í-T CH-U-Ť M-L-S-N-E-J Ú-CH-Y-L-Á-K-U. Chápu. Čim krásnější a s dokonalejší pletí, tim víc se ten prstýnek lesknul. Jejich snoubenec mě tak zprostředkovaně varoval. Šetřil muj čas. Jak minnesotské. Ztělesněná zdvořilost. Taky se tady patřičně pěstovala náramná hrdost na vzdouvající se těhotenský břicho, fenomén, se kterym sem se předtim nikdá nesetkal. V Londýně těhotenství znamenalo selhání a společenskou smrt. Tady bylo víc než vítaný. Místní se chovali povýšeně, když se jim narodilo děcko. Ta malá voplácaná kotva po jejich boku zajišťovala, že americký korporátní vojáky nebude nic rozptylovat v cestě za splněnim mise. Ne zrovna ideální místo pro svobodný mladíky. A už vůbec ne pro svobodný mladíky vodjinud. Léto je v Saint Lacroix stejně extrémní jako zima. Už jenom vzduch se tady hrozně těžce dejchá, jaký se všude udělá vlhko. A sebemenší kousek vodhalený kůže se hned stává kořistí mocnýho komára, co by měla mít Minnesota ve znaku místo toho ptáka. Moje první léto tady bylo horší než moje první zima. Před tou mě aspoň předem varovali. Příprava na letní měsíce byla zcela na mně. A ve viktoriánskejch domech navíc většinou nebejvá nainstalovaná tolik žádoucí klimatizace. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224807