V dobách dřívějších i se současnými poznatky jsme Ďáblovu díru podrobili pokusům. Není žádné lano dost dlouhé na to, aby dosáhlo dna. Není předmět, který by bylo možné slyšet dopadnout na dno, když ho tam vhodíš. Ale spustíš-li dovnitř cokoliv živého, vrátí se to v jiné formě. Spouštěli jsme dovnitř klec s ovcí. Po asi dvaceti metrech ovce přestala bečet, a když jsme ji vytáhli, byl v kleci jiný tvor. Pokusů bylo víc, ale ve většině případů se vrátilo vždy zvíře nebezpečné, často s vlastnostmi, které na Zemi neznáme.“ Katová ustoupila od díry a zhasla baterku a opřela ji na své místo. Natáhla se opět pro svítilnu, která nyní v porovnání s předešlým světlem působila mdle. „Toto jsou místa, která je naším úkolem zabezpečit a chránit před nimi běžné lidi. Vesničané kdysi věřili, že stvoření, která odtud vylézají, jsou zplozenci ďábla. Dnes jsou lidé chytřejší, ale dokážeš si představit, co by se mohlo stát, kdyby se tu kde jaký vědec pokoušel o pokusy a tvory, které díra vypustí, nechal žít? Viděla jsi na vlastní oči, co způsobilo polevení pozornosti ostrahy. Při rutinní kontrole sem vletěla můra…něco tak malého a bezvýznamného jako je můra a viděla jsi, co se nám vrátilo. Dva strážci se nadýchali mlhy, která tvora obklopovala a s popálenými dýchacími cestami jsou hospitalizovaní v nemocnici.“ Megan s Lenkou opět seděly na terase u rychlého oběda. Ačkoliv si Megan dosud myslela, že díky zdejšímu studiu nemá žádný volný čas, nová stáž u ředitelky ji přesvědčila o tom, že volného času měla hodně. „Vypráví se o tobě, že jsi hrdina. Zachránila jsi nás všechny před ohavnou stvůrou z pekel,“ prohodila Lenka. „Hmmm,“ zavrčela Megan otráveně. Vyprávěla Lence, jak se všechno seběhlo a těžce nesla, když se k tomu kamarádka vracela. Vždy nesnášela, když byla středem pozornosti, ale to, co probíhalo teď, se s žádnou předchozí zkušeností nedalo srovnat. Někteří ji obdivovali, někteří ji záviděli, ale snad každý si s ní chtěl alespoň pro98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224705
mluvit nebo se jí dotknout, jako by byla nějaká celebrita. „Změníme téma?“ navrhla. Lenka s tím neměla problém. Ale s poťouchlou škodolibostí ji nechtěla dopřát klidu. „Co tvůj milostný život? Nic nového?“ I toto téma měly už několikrát probrané. „Ne, nic nového. David stále píše a nechápe, že je konec. A já bych stále chtěla, aby mi někdo vysvětlil, kdy a proč se něco, co bylo tak hezký, tolik pokazilo. Mikuláš je kamarád. Je to chlap, jak vysekaný ze skály, ale můj chorý mozek ho nechce. Což je asi dobře, protože, kdyby si to rozmyslel, tak by zjistil, že Mikuláš nechce mě. A do třetice Simon, se kterým si nevím rady. Po letech přátelství to tam začalo jiskřit a to zrovna ve chvíli, kdy potřebuju zpřetrhat všechny vazby s minulostí. Asi tu brzo skočím z hradeb,“ shrnula to. „Klidně skoč, ale až tak za rok, až budeš moct roztáhnout křídla a letět,“ zasmála se Lenka. Chvíli se odmlčela, jako by si tu chvíli představovala. „Vlastně ti ty starosti závidím. Baví mě to u tebe rozebírat, protože nemám nic vlastního. Já se můžu tak maximálně platonicky zakoukat.“ Megan zbystřila. Věděla, že má Lenka problém se sebevědomím, protože je hodně vysoká s mohutnou postavou. Většinou to skrývala za siláckými řečmi. V tom, co řekla teď, však bylo schované něco mezi řádky. „Někdo tě tu zaujal?“ „Hmmm,“ zavrčela Lenka. Megan měla radost, že se karty obrátily. Propalovala kamarádku pohledem s nadzvednutým obočím. Ta jí pohled odhodlaně oplácela, ale nevydržela to. „Adam,“ přiznala.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224705
KAPITOLA 16 Mikuláš vedl jejich malou skupinku na poslední vyučovací hodinu dne. Byla již tma a všichni sotva vlekly nohy. Ráno jim rozdali upravený rozvrh, ve kterém nebyl žádný prostor na odpočinek. Písmo na rozpise bylo zmenšené, aby se tam všechny položky vešly. Arnošt, který na sobě tvrdě pracoval a byl na hraně vyčerpání, nadával tolik, že se po něm ostatní studenti na chodbě otáčeli. Nyní již volil mírnější slova, ale stížnost si odpustit nedokázal: „V deset večer má být povinná večerka a ne další vyučování. Tohle jsou galeje a ne škola.“ Mikuláš odemkl dveře do šatny a pokynul jim, aby vešli. Ze dveří jim pak dal instrukce. „Po pravé straně visí kombinézy. Na polici nad nimi jsou helmy a brýle. Vyberte si každý svou velikost a oblečte si je jen na spodní prádlo. Počkám na vás venku.“ Lenka rychle zhodnotila situaci. V podlouhlé místnosti připomínající úzkou chodbu visela podél celé její pravé stěny řada kombinéz. Protější zeď lemoval rantl, na který se dalo posadit nebo odložit pár věcí a každého půl metru byl na stěně umístěn háček. Místnost byla tak úzká, že dva lidi se museli hodně uskromnit, aby se vedle sebe protáhli dál do prostoru. „Hej!“ zastavila Lenka zvoláním odcházejícího Mikuláše. „A kde je druhá šatna?“ „Je jenom jedna,“ podotkl suše. „Ale…“ začala protestovat a rozmáchla se rukama kolem sebe v gestu signalizujícím, že to nemůže myslet vážně. Mikuláš se zastavil ve dveřích a o krok se vrátil. Všichni v místnosti ztichli a strnuli. Jeho křídla se výhružně pozvedla a zaplnila tak celý úzký prostor. „Nejste děti! Tak se tak nechovejte! Brzy projdete výcvikem a ocitnete se v akci. Ujišťuji vás, že množství holé kůže, které tam uvidí váš parťák, bude to poslední, co vás bude zajímat. Začněte si zvykat!“ řekl a zabouchl za sebou dveře. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224705