hle d á n í m od r é # 1 0 5
„Ano. Dárek, co dal můj otec matce.“ „Aby ho měla nejradši.“ Kira se zasmála. „Dejme tomu. Ale ona ho měla nejradši ze všech už předtím.“ „Já chci dárek. Nikdy sem žádnej nedostal.“ Kira s Thomasem mu se smíchem podali ohlazený kousek mýdla a Matt si ho s vážným výrazem strčil do kapsy. Potom ho nechali jít. Muži s oštěpy zatím odešli. Oba pak z okna sledovali, jak drobná postavička se psíkem v patách přechází liduprázdné náměstí a mizí ve tmě. * * * Když s Thomasem osaměli, pokusila se mu Kira vysvětlit, jak jí hadřík v kapse varoval. „Vychází mi z něj do dlaně takový pocit,“ popisovala zdráhavě. „Podívej.“ Vyndala výšivku z kapsy a podržela ji na světle. Ale hadřík zůstával v klidu. Vnímala z něj jen jakýsi konejšivý klid, vůbec ne napětí, které ji nedávno tak znepokojilo. Trochu ji zklamalo, že najednou vypadá jako obyčejný kousek látky. Tolik si přála, aby ji Thomas pochopil. Povzdechla si. „Promiň,“ hlesla. „Vypadá jako obyčejná věc bez života, já vím. Ale stává se –“ Thomas přikývl. „Možná ten pocit můžeš vnímat jen ty,“ řekl. „Počkej, ukážu ti svoje dřívko.“ Došel k poličce nad pracovním stolem, kde měl uložené nářadí, a vzal odtamtud kousek světle zbarveného borového dřeva ne větší, než aby se mu pohodlně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224662
hle d á n í m o d r é # 1 0 6
vešel do dlaně. Kira uviděla, že je zdobený jemnou řezbou, která se ve složitých křivkách vinula kolem dokola. „Tohle jsi vyřezal jako malý kluk?“ zeptala se udiveně. Nikdy neviděla nic nádhernějšího. Krabičky a ornamenty rozložené na pracovním stole byly sice krásné, ale mnohem jednodušší než tahle drobná věcička. Thomas zavrtěl hlavou. „Já jsem začal,“ řekl. „Učil jsem se, jak zacházet s nářadím. Začal jsem ho zkoušet na odhozeném kousku dřeva. A ono –“ Zarazil se. Díval se na dřívko, jako by pořád nechápal, co se stalo. „Vyřezalo se samo?“ zeptala se Kira. „Ano. Nebo mi to tak aspoň připadalo.“ „Já to měla s tím hadříkem navlas stejně.“ „Proto chápu, že k tobě ten hadřík promlouvá. Tohle dřívko se mnou komunikuje úplně stejně. Cítím v dlani, co mi chce říct. Někdy mě –“ „Varuje?“ dořekla Kira za něj a vzpomněla si, jak ze své látky cítila napjaté pocukávání, když se dívala na Matta s oštěpem. Thomas přikývl. „A taky uklidňuje,“ dodal. „Přišel jsem sem jako malý kluk a občas jsem si připadal opuštěný, bál jsem se. Ale držet tohle dřívko mě uklidňovalo.“ „Ano, mě můj hadřík taky někdy uklidňuje. Byla jsem vyplašená, když jsem se sem dostala, zrovna jako ty. Všechno bylo nové a neznámé. Ale když jsem držela v ruce tenhle kousek látky,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224662
hle d á n í m o d r é # 1 0 7
cítila jsem se líp.“ Na chvíli se odmlčela a pokoušela se představit si, jak muselo být v Sídle Rady Thomasovi, když ho sem přivedli tak maličkého. „Já to mám jednodušší, než jsi to měl ty, protože tu nejsem sama,“ řekla. „Jamison chodí každý den kontrolovat, co jsem udělala. A tebe mám jen kousek přes chodbu.“ Oba přátelé chvíli seděli mlčky. Pak Kira vrátila hadřík do kapsy a zvedla se. „Musím se vrátit k sobě,“ řekla. „Mám spoustu práce. Díky, že jsi mi pomohl s Mattem,“ dodala. „Je to pěkný uličník, viď?“ Thomas, který vracel na poličku svoje vyřezávané dřívko, s úsměvem přikývl. „Děs běs,“ opáčil. Z jejich smíchu bylo znát, jak mají toho malého rošťáka rádi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224662