„Přece to muselo bejt podle nějakejch paragrafů. To ani tenkrát nešlo jen tak.“ „Prosím vás, paragrafy. To byly paragrafy, podle kterých by musel organizovat snad atentát na Gott walda. Vážně jsem se bála, že se mi nevrátí živej. A já sama jsem si celou dobu ničeho nevšimla, to je div ný, ne? Byl mladej, mladý lidi můžou dělat blbosti, to je pravda. Ale poslat je pak za to do uranovýho dolu, to je moc.“ Když se teď díval na muže na fotce a viděl roz čepýřené vlasy a nasupený výraz, nevědomost paní Šulcové působila s odstupem trochu naivně. Roz hodně nevypadal jako kádr z budovatelského filmu, spíš naopak. A ohledy na ostatní asi taky moc nebral, když pak odešel a nechal tady ženskou s dítětem a už se pak nikdy nestaral o to, co s nimi je. O těch paní Šulcová nemluvila, věděl jen, že se jmenovala Alena. Jméno Alena v notýsku nebylo. Matky, napadlo Václava a zasmál se. Nakonec nikdy nechtějí vědět, jak se věci mají ve skutečnosti, stačí jim verze, kte rou si v hlavě vytvořily samy pro sebe. A protože pro paní Šulcovou byla tahle Alena pořád jen cizím člověkem, který by jí mohl rozbít představu o vlast ním synovi, nezajímala ji. Vrátil fotku do notýsku a zavřel zásuvku.
PŘEDČÍTAČ
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224626
Na chodbě prošel kolem televize, kde v křesle paní Jaruška zápolila s dálkovým ovladačem. „Za tracenej krám,“ rozčilovala se. „Co se děje?“ zeptal se. „Už pět minut mi běží seriál, a já nemůžu najít ten správnej program.“ „Vy se chcete dívat na televizi?“ „No a co?“ utrhla se na něj. „Je to tady snad pro všechny, ne jen pro ty, co se tu pěkně vyspí. Tak pomůžete mi?“ strkala mu s nešťastným výrazem ovladač do ruky. „Je to ono?“ zmáčkl tlačítko a na obrazovce se objevila známá postava z dopoledního seriálu paní Šulcové. „Jo,“ usmála se blaženě paní Jaruška a svezla se pohodlně do křesla. „Kdyby něco, zavolejte.“ Václav se ještě ve dveřích kanceláře otočil. Paní Jaruška sáhla po dece slože né u křesla a přehodila si ji přes natažené nohy. Otevřel dřevěnou krabičku s matčinými dopisy a hodil do ní další roztrženou obálku a parte. Antonie Šulcová, matka, babička, zemřela náhle a tak dále. Vzpomíná me. Sakra, kdo vzpomíná? Haně poslal zprávu, ani se neozvala zpátky. Poslal jí i parte s datem pohřbu. Nic.
VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224626
Vzpomínky téhle rodiny jsou parádemaršem špatného svědomí, nic víc. Jako by se všichni ze všech sil pokouše li odstřihnout od minulosti, kterou si sice už ani nepa matovali, přesto si byli jistí, že nestála za připomínání. Sebral z krabice štos obálek a vytahal z nich po psané listy. „Milý Edo…“ Po letech už byl na ta dvě slova, kterými každý z těch dopisů začínal, alergický. Dál nikdy nečetl. Najednou měl být milý. Ve chvílích, kdy si matka uvědomovala, že vlastně zůstala sama, to byl způsob volání o pomoc. Nestydatost. Až do po slední chvíle byla přesvědčená, že on se o ni může po starat, proto psala. A on teď doopravdy musí, aspoň o pohřeb, na kterém bude z rodiny taky sám. Zbývá mu jediná možnost, jak vyrovnat účty — zachová se stejně, jako se chovala ona. Napíše Haně a Frantovi, napíše jim, jak moc matka toužila vidět je ještě jed nou všechny pohromadě a urovnat dávné neshody. Protože takhle se Hana chovala vždycky — poslala peníze, vydala po telefonu příkaz a pak jen sledovala, jak věci plynou. To byl způsob její starosti o mámu, strčit ji někam mezi cizí lidi a říkat tomu péče, proto že to stojí peníze. A až nepřijedou, napíše jim zas. Ať vědí, jaké to je, nesplnit očekávání někoho tak blízké ho, jako je vlastní matka. Tedy — kam napíše Fran tovi? Neví, kde žije, vlastně ani neví, jestli vůbec žije.
PŘEDČÍTAČ
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224626