růstové hormony mláděte vypnou, takže i když nějakým způsobem dostane dost potravy, stále pořádně neroste. Tento mechanismus, pro nedochůdče poněkud krutý, směruje zdroje k těm zvířatům, která je dokážou nejlépe využít. Matka svými zdroji šetří a krmí přednostně zdravější mláďata, protože mají nejlepší šanci přežít a předat její geny. U novorozeňat s diagnózou „neprospívá“ se často zjistí snížená hladina růstového hormonu, což vysvětluje Lauřinu neschopnost přibrat na váze. Bez fyzické stimulace nutné k uvolňování tohoto hormonu zacházelo Lauřino tělo s potravou jako s odpadem. Nepotřebovala zvracet nebo cvičit, aby se vyhnula přibírání, její tělo k tomu naprogramoval nedostatek tělesné stimulace. Bez lásky děti doslova nerostou. Laura nebyla anorektička. Stejně jako hubené nedochůdče ve vrhu štěňat prostě nedostávala fyzickou péči, kterou její tělo potřebovalo, aby vědělo, že je „chtěná“ a že může bezpečně růst. Když jsem začal pracovat v Houstonu, seznámil jsem se s jednou pěstounkou, která často vodila děti na naši kliniku. Vřelá, přívětivá osoba, která si nepotrpěla na formality a vždycky říkala, co si myslí. Máma P.* patrně intuitivně věděla, co potřebují týrané a často traumatizované děti, které k sobě brala. Když jsem uvažoval, jak Virginii pomoci s dcerou Laurou, vzpomněl jsem si, co jsem se naučil od Mámy P. Když jsem ji potkal poprvé, byl jsem v Texasu poměrně nový. Založil jsem vzdělávací kliniku, kde jsme měli víc než tucet psychiatrů, psychologů, stážistů z oboru pediatrie a psychiatrie, mediků a další zaměstnance a studenty. Tato vzdělávací klinika byla z části určená k tomu, aby studenti mohli sledovat starší lékaře a „experty“ přímo při práci. Máma P. mi byla představena v rámci zpětné vazby při úvodním vyšetření jednoho z dětí, které měla v pěstounské péči. Máma P. byla rozložitá, mocná žena. Její pohyby byly sebevědomé a silné. Na sobě měla volný pestrobarevný kaftan a kolem krku šátek. Přišla na konzultaci kvůli Robertovi, sedmiletému chlapci, který u ní bydlel. Tři roky před naším setkáním byl chlapec odebrán z péče matky. Robertova máma byla prostitutka a celý chlapcův život byla kokainistka 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224464
a alkoholička. Syna zanedbávala a bila. Chlapec také viděl, jak zákazníci a pasáci matku bijí, a sám byl jejími partnery týrán a zneužíván. Od chvíle, kdy ho odebrali z domova, vystřídal Robert šest pěstounů a tři dětské domovy. Třikrát ho hospitalizovali pro nezvladatelné chování. Určili mu tucet diagnóz včetně poruchy pozornosti a hyperaktivity (ADHD), poruchy opozičního vzdoru (ODD), bipolární poruchy, schizoafektivní poruchy a různých poruch učení. Často se choval jako milující a laskavé dítě, ale měl epizody „zuřivosti“ a agrese, které děsily vrstevníky, učitele i pěstouny natolik, že ho odmítali a nechávali ho přestěhovat, jakmile začal zase zuřit. Máma P. ho k nám přivedla, protože jeho nepozornost a agrese ho opět dostala ve škole do problémů a škola požadovala, aby s ním něco udělali. Připomněl mi mnoho chlapců, s nimiž jsem pracoval v Chicagu v lůžkovém lékařském centru. Začal jsem hovořit a snažil se při tom Mámu P. zapojit, aby se cítila příjemně. Věděl jsem, že lidé „slyší“ a zpracují informaci mnohem účinněji, když jsou klidní. Chtěl jsem, aby se cítila v bezpečí a respektovaná. Při zpětném pohledu mám dojem, že jsem jí musel připadat protivně blahovolný. Byl jsem příliš sebejistý. Myslel jsem si, že vím, co se s jejím svěřencem děje, takže jako bych jí nepřímo říkal: „Tomu dítěti rozumím já a vy ne.“ Vzdorovitě se na mě dívala, tvář bez úsměvu, paže založené na hrudi. Pustil jsem se do rozvláčného a nejspíš nesrozumitelného výkladu o biologii stresové odpovědi a jak může zodpovídat za chlapcovy příznaky agresivity a za jeho hyperostražitost. Ještě jsem se nenaučil, jak jasně vysvětlit dopady traumatu na dítě. „Takže co můžete udělat, abyste tomu děťátku pomohl?“ Její slova mě zarazila: proč nazývá sedmiletého chlapce děťátkem? Nevěděl jsem, co si z toho mám vybrat. Navrhl jsem clonidine, lék, který jsem použil pro Sandy a chlapce v centru. Máma P. mě klidně, ale pevně přerušila: „Žádný léky nebudete mýmu děťátku dávat.“ Pokusil jsem se jí vysvětlit, že léky předepisujeme velmi střídmě, ale ona nechtěla ani slyšet. „Žádný doktor nebude mýmu děťátku cpát prášky,“ řekla. V tu chvíli se dětský psychiatr usazený vedle mě, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224464
Robertův hlavní lékař, začal ošívat. Bylo to trapné. Velký pan místopředseda a primář psychiatrie ze sebe dělá blbce. Začínal jsem si z této matky dělat nepřítele a nikam to nevede. Znovu jsem se pokusil vysvětlit biologické pochody při stresové odpovědi těla, ale Máma P. mě utnula. „To, co mi tu vykládáte, vysvětlujte ve škole,“ řekla kysele. „Moje děťátko nepotřebuje prášky. Potřebuje, aby ho lidi měli rádi a chovali se k němu laskavě. Ta škola a všichni ti učitelé mu nerozumějí.“ „Dobrá. Můžeme promluvit se školou,“ ustoupil jsem. A pak jsem se vzdal. „Mámo P., jak mu pomáháte?“ zeptal jsem se, protože jsem byl zvědavý, proč nemá problémy s jeho záchvaty „zuřivosti“, kvůli kterým ho vyhodili z předchozích pěstounských domovů a škol. „Prostě ho vezmu do náručí a houpu ho. Prostě ho mám ráda. V noci, když se probudí a je vyděšenej a bloumá po domě, tak ho uložím do postele vedle sebe, hladím ho po zádech a chvilku mu zpívám, a on zase usne.“ Lékař vedle mě se po mně pokradmu díval, zřejmě znervózněl: sedmileté dítě by nemělo spát v posteli se svými opatrovníky. Ale mě to zaujalo a poslouchal jsem dál. „Co ho podle vás uklidní, když se rozruší přes den?“ zeptal jsem se. „To samý. Prostě všeho nechám, objemu ho a houpu se s ním na židli. Netrvá to s ním dlouho, s chuďátkem.“ Když to řekla, vzpomněl jsem si na jeden vzorec, který se v Robertových záznamech stále opakoval. Pokaždé, i v poslední zprávě ze školy, si rozzlobení učitelé stěžovali na chlapcovu neposlušnost a nezralé „dětinské“ chování a také na jeho dotěrnost a nesamostatnost. Zeptal jsem se Mámy P.: „Takže když se tak chová, vy se nikdy nerozzlobíte, neobtěžuje vás to?“ „Copak se člověk rozzlobí na děťátko, když otravuje?“ zeptala se. „Ne. To přece děťátka dělají. Dělají, co můžou, a my jim vždycky odpustíme, když nadělají binec, když pláčou, když nás poslintají.“ „A Robert je vaše děťátko?“ „Všichni jsou moje děťátka. Akorát že Robert je děťátko už sedm roků.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224464