víme, taxikáři drží pospolu, jsou něco jako sekta, kde platí, že „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Kolegové nebohého taxikáře poslali echo policajtům. Jedna z policejních hlídek auto zastavila. Z auta, s rukama nad hlavou, vystoupil taxikář. Potom taxikář upadl a zpoza jeho zad vyletěl granát. Granát odvážné policisty těžce zranil. M. s kumpánem nechali taxikáře jít a sami přesedli do policejního vozu. Prudce změnili směr a vydali se k Černovicům a k hranici. Avšak na hranici oblastí je už očekávali. Hlídkové vozy se sešikovaly do dvou řad a zatarasily jim cestu. M. auto otočil. V tu chvíli policie spustila střelbu. M. zabili na místě. Padl na volant a zastavil. Jeho kumpán se vzdal. Policisty poraněné granátem odvezla záchranka. S., někdejší manželka M., to přežila. Její sestra zemřela… Některé noviny otiskly také čísla účtů, na něž je možné zaslat peníze na záchranu statečných policistů (bohužel jsem si je nezapamatoval, takže tu nebudou uvedena). Nevím ani, co s raněnými v tuto chvíli je a zda jsou vůbec naživu. Dva dopravní policisté, kteří byli zvyklí čekat na řidiče s radarem někde u značky omezující rychlost, se najednou octli v dost prekérní situaci… To je celý příběh. Vcelku netypický pro naši poklidnou a spořádanou dobu. Dokonce i bandité se dnes chovají jinak. Předvídatelně, uvážlivě a spořádaně. A tady, ejhle, taková zvýšená hladina společenského adrenalinu, taková zoufalá snaha zvrátit běh historie! Vrátit citům krev a smrti smysl.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224456
Idiotův sen
Byt jsem si vybíral, stejně jako všechno ostatní ve svém životě, nahonem, bez velkého přemítání. Čtvrť se jmenovala Kurenivka. Říká se, že kdysi tu byla kozácká osada. V jednašedesátém roce minulého století se Kurenivka stala místem jedné z největších technických katastrof. Nádrže cihelných závodů, vyprojektované v Moskvě, neudržely příval vody, hráz praskla a patnáctimetrová vlna hlíny z kopců zaplavila všechny pozemky pod nimi. Malé chaloupky, kterých tu bylo nejvíc, to pohřbilo zaživa. Podle přibližných výpočtů (oficiální statistiky neexistují) zahynulo více než dva tisíce lidí… Někde tady poblíž stojí také chalupa, ve které je muzeum. Svého času tu bydlel Taras Hryhorovyč Ševčenko. Z jiné strany se rozkládá Babij Jar, se všemi svými hrůzami a děsy. Hned naproti mému paneláku leží klášter svatého Cyrila, v jehož dvoře se nachází Psychiatrická nemocnice I. P. Pavlova. Život je tu zajímavý, ač ne příliš snadný. Sídliště vesměs obývají alkoholici a smolaři. Někteří z nich to nezvládnou, a proto existuje poměrně velké riziko, že jednoho z nich čas od času spatříte mrtvého pod svými okny. Je jasné, že veškeré vymoženosti moderní civilizace, kterými oplývá hlavní město, místní vůbec nepotřebují. Tohle je provincie, konec světa, ačkoli se nejedná o nejvzdálenější čtvrť. Místní obchody zavírají v deset, maximálně v jedenáct večer. Prodávají v nich totéž jako v nonstop kioscích, všechno, co potřebují místní obyvatelé ke spokojenému životu, totiž: salám, pivo, minerálku, vodku a cigarety. O něco větší je výběr v místních Potravinách.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224456
Mají celkem tři oddělení! Někdy se stane, že ve všech třech visí cedulka „zavřeno“, ačkoli oficiálně je obchod otevřený. Nejpopulárnější je likérovo-vodkové oddělení. Zboží je tu taktéž dané poptávkou. Všechny možné druhy vodky ukrajinské výroby, krabičáky, čúčo a cigarety těch nejlevnějších značek. V tomto oddělení je také možné zakoupit sladkosti, vysušené jako z herbáře. A samozřejmě pivo. Je tu vždycky fronta, živá fronta, protože prodavačky si rády dělají „polední pauzu“. „Vy si jako myslíte, že mě to těší, pracovat v oddělení alkoholických nápojů? To je pro nás jako vyhnanství, jako Sibiř!“ uráží se po mé poznámce ohledně oběda mohutná žena v zástěře. Zvláštní nelásku chovají prodavačky k určitému druhu zákazníků. K zákazníkům s moresy. Například k místní alkoholičce, která chodí do obchodu dvakrát denně. „Je to dobrá žena, hodná, ale hluboko klesla. To je ono, hluboko klesla,“ charakterizuje zákaznici prodavačka. Žena přichází do obchodu vždy ve stejnou dobu, s přesností na sekundu. Pokaždé prodavačku žádá o láhev toho nejdražšího vína. Nepřitahuje ji však víno, nýbrž křišťálová láhev. Láhev z nejasného důvodu stojí na nejvyšší polici, takže je třeba si pokaždé stoupnout na stoličku. Alkoholička dlouho drží víno v ruce, dívá se skrz něj do světla, těžce vzdychá a objednává si… sklenku té nejlevnější vodky. Víno si jistojistě nikdy nekoupí. Ale dokud prosí, aby jí ho ukázali, ještě není vše ztraceno.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224456