5. ZÁKONODÁRCE
Bohu kritizovat jeho soudní výroky, činy, pokyny a rozhodnutí, jakož i zásluhy toho, jehož král zvolí a pro něhož se rozhodne.“6 Pěstní právo bylo zvláštním problémem. „I. 9: O zákazu svárů. Týž [císař Fridrich]. Hrabě, baron, rytíř a kdokoli jiný, kdo otevřeně zahájí v království svár, má být při zabavení všech svých statků odsouzen k smrti. Kdo ale sáhne k vynuceným opatřením nebo odplatě, bude potrestán zabavením poloviny všech statků. I. 10: O zákazu nošení zbraní. Týž. Potřebný účel našeho záměru nesměřuje takovou měrou k potrestání spáchaných zločinů jako k odstranění příležitostí a důvodů jejich páchání. Protože nošení zakázaných zbraní se stává příčinou jak tělesného zraňování, tak samotného vraždění, zakazujeme ze správné úvahy, že je lepší včas předcházet než později trestat, současným zákonem všem věrným našeho království, aby se nikdo neopovažoval mít u sebe ostré a zakázané zbraně, to znamená špičatou dýku, meče, kopí, brnění, štíty, kroužkové košile, železné kyje a všechny ostatní zbraně, které byly zhotoveny více k poškozování než z jiného povoleného důvodu.“7 Jak ženy, které složily slib, tak ty, které se ve světě věnovaly nejstaršímu řemeslu, požívaly zvláštní císařské ochrany. „I. 20: O únosu a znásilňování řeholnic. Král Roger. Jestliže se někdo odváží únosu Bohu zasvěcených nebo ještě závojem neoděných panen, bude odsouzen k smrti, i když jednal s úmyslem vstoupit do manželství. I. 21: O znásilňování nevěstek. Král Vilém. Všichni žezlu naší vlády poddaní mají být vedeni v přízni našeho majestátu a jeden prostřednictvím druhého, muži jako ženy, si užívat lesk míru, aniž by se museli bránit proti mocnějším, rovnocenným nebo menším a obávat se, že jim jakýmkoli způsobem hrozí násilí. V důsledku toho by se měly i nešťastné ženy, které vydělávají své peníze v ostudném řemeslu smilstva, těšit naší blahovolnosti v radostném pocitu, že je nikdo nesmí nutit, aby uspokojovaly jeho žádostivost proti své vůli. Kdo bude jednat proti tomuto obecnému předpisu, bude, když se dozná a bude předveden, potrestán popravením.“ Také těm, kdo unesli pannu, nevěstu nebo vdovu, jak zákon dále uvádí, hrozil trest smrti.8 Jiné věci byly posuzovány shovívavěji. Některé zákony se týkaly elementárních všedních otázek, jako například ty o udržování čerstvého vzduchu. Len a konopí se od té doby nesměly zpracovávat ve vodních tocích, které protékaly poblíž sídlišť. Zdechliny jako odpadní produkt při výrobě kůží nesměly být jen tak pohozeny někde v krajině a pohřební místa mrtvých, kteří nebyli pochováni v rakvích, měla být nejméně jeden metr hluboká. Prohřešky proti těmto zákonům nestály člověka hned hlavu nebo nos, ale jeden augustal, který musel zaplatit dvoru. O tom, že všechny tyto hnilobné procesy způsobují nesnesitelný zápach, se císař osobně přesvědčil, jak nechal zvlášť zaznamenat. Ale novost se kromě císařského zkoumání problémů projevuje i v tom, že podobné věci byly vůbec upravovány císařským zákoníkem. Životní prostředí se stalo právní a politickou veličinou. A dokonce ještě víc. Když se Peter Sloterdijk vydal „v Evropě 101
Rader_Fridrich_II_vnitrek.indd 101
8.11.2016, 18:13:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224292
FRIDRICH II.
po stopách klíčícího juristického zabývání se dynamikou fyzického sebezamořování“, všiml si nové kvality. „To, že se ne každá mise zápachu může odvolávat na přirozené právo nevyhnutelné tvorby miazmat typu emanace latrín – s těmito názory už štaufská ochrana ovzduší překračovala práh modernity.“ A protože „imunitní poměry byly vyňaté z církevní podřízenosti a převedeny do technického, právního a politického řádu“, je Fridrich jako „atmo-politik (…) naším současníkem“. Fakt, že se hnijící zdechliny, jak je požadováno ve Fridrichově zákoně, měly házet do moře nebo do řek ve vzdálenosti čtvrt míle od lidských sídel, však zároveň ukazuje, jak dlouhá cesta ještě zbývala k modernímu ekologickému uvědomění.9 Na konci díla zařazuje císař ještě jednou všeobecná rčení a přání: „Ke chvále a slávě našeho Boha, s nadějí v božskou přízeň bylo toto dílo započato a díky jeho milosti dokončeno, takže nyní může být vděčně přijato celkem našich poddaných. […] Potomstvo možná nebude věřit, že jsme knihu předkládaných konstitucí nesestavili pouze proto, aby sloužila naší posmrtné slávě. Mnohem spíš chceme v našich dnech odstranit bezpráví minulých časů, kdy jazyk práva umlkl, aby k vítězství nového krále vyrašilo nové mlází spravedlnosti. Dáno na slavnostním shromáždění v Melfi v roce vtělení Páně tisíc dvě stě třicet jedna, v měsíci srpnu, ve čtvrté indikci. Bohu díky. Amen. Amen.“10 Tak končí vpravdě fundamentální sbírka zákonů.
Dokumenty jako nositelé císařské vůle Běžný den vlády císaře Fridricha však nespočíval v sestavování a oznamování velkých knih zákonů, spíše v drobné panovnické činnosti. Tato „vládní normalita“ oscilovala mezi normativním prosazováním práva a afirmativním privilegováním. K tomu už celá staletí sloužily na pergamenu psané listiny. O třech velmi významných listinách pro nejmocnějšího a nejvznešenějšího z říšských knížat na severu, českého krále a moravského markraběte, označovaných jako tři „zlaté buly sicilské“, už jsme slyšeli. Dnes je známých asi 2 700 listin z období císařovy vlády, z nichž se část dochovala v originále. Fridrichovy listiny jsou momentálně roztroušené ve více než 850 archivech po celé Evropě. Shromáždit je všechny pro nové kritické vydání trvalo odborníkům plných šestnáct let. Přesto se v posledních letech opakovaně objevovaly nové nálezy, jako například 30 listů v do té doby nepovšimnutém kopiáři z Innsbrucku nebo několik dokumentů ve sbírce opisů listin ze San Giovanni v kalábrijském Fiore. První systematická sbírka všech nalezitelných císařových listinných textů nevznikla v Itálii ani v Německu, nýbrž ve Francii. Tuto Historia diplomatica Friderici secundi, dodnes téměř nepostradatelnou publikaci ve dvou silných svazcích, vydal v polovině 19. století 102
Rader_Fridrich_II_vnitrek.indd 102
8.11.2016, 18:13:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224292
5. ZÁKONODÁRCE
francouzský historik Jean-Louis-Alphonse Huillard-Bréholles (1817–1871). Značné náklady na její vydání poskytl jistý movitý aristokrat.11 Počet dokumentů z kanceláře Fridricha II. byl kdysi zjevně mnohem větší. Řada z mandátů, tedy příkazů poddaným a služebníkům, byla po provedení panovníkova přání pravděpodobně chápána jako zbytečná, a tedy zničena. Navíc existuje mnohem větší počet listin v jižních oblastech říše, protože zde už bylo písemnictví rozvinutější a diferencovanější. Co bylo možné severně od Alp podle starého práva ještě dohodnout podáním ruky nebo prostřednictvím symbolů, to na jihu vyžadovalo sepsání listiny. Také spousta panovníkových příkazů už nemohla být předána jenom ústně; musely být vydány jako písemný pokyn. Určitou představu o tom, jak velká byla produkce správních písemností za císaře Fridricha, zprostředkovává fragment jednoho závěrečného registru vládcovy kanceláře. Do fridrichovského seznamu byly zaneseny písemnosti, které se vydávaly, aby existoval přehled o tom, kdo dostal jaký rozkaz a komu náležela jaká práva. Také Fridrichovi nástupci, králové z rodu Anjou, nechávali dál sestavovat takové seznamy a fragment registru císaře Fridricha v jejich tradované souvislosti přetrval řadu staletí. Obsahuje přes tisíc záznamů, ale zahrnuje pouze sedm měsíců, od října 1239 do května 1240. Navíc se v něm vyskytují pouze listy a mandáty, které se týkají Sicílie. Rozpočítáme-li produkci písemných dokumentů za sedm měsíců na celou dobu Fridrichova panování od převzetí samostatné vlády v roce 1208, dospějeme i při opatrném hodnocení k počtu 50 000 až 60 000 písemností. Takového řádu se dosahovalo severně od Alp až v 15. století jako v případě císaře Fridricha III. (1440–1493), který za svou půl století trvající vládu vydal podobné množství listin. Fakt, že se z fridrichovských mandátů obsažených v registru ani jediný nedochoval v originále, ukazuje, jak vysoký byl úbytek písemností. Originál fragmentu registru Fridricha II. – mimochodem jednoho z prvních registrů psaných na papíře – dnes už bohužel není k dispozici. Shořel za druhé světové války spolu s řadou nejdrahocennějších archiválií z nejstarších fondů neapolského státního archivu, které byly kvůli ochraně uskladněny ve vile Montesano v San Paolo Belsito poblíž Noly, kterou německé oddíly 30. září 1943 na ústupu vypálili. Štěstím v neštěstí je, že německý medievista Eduard Sthamer (1883–1938) při svých studiích štaufských hradů intenzivně využíval sicilský registr Fridricha II. před druhou světovou válkou, vytvořil z něj opisy a záznamy včetně fotografií. Přímo prorocky žádal Sthamer už v roce 1920 pruské ministerstvo vědy o podporu pro svou práci, „protože archiválie se v průběhu času z nejrůznějších příčin redukují“. Po Sthamerově smrti zůstala část jeho pozůstalosti v Římě, další část se kvůli válečným událostem považovala za ztracenou, ale v roce 1993 byla znovu objevena v archivu Akademie věd v Berlíně. Sthamerovy sebrané materiály tak tvoří důležitý základ pro moderní edici registru Fridricha II.12 103
Rader_Fridrich_II_vnitrek.indd 103
8.11.2016, 18:13:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224292