,Tak to je ten tajemný Rômenkhôr, Pán východu, vládce divokých Gortrogů? Na to, co se o něm povídá, vypadá docela přívětivě. Mít tak jeden houf těch jeho jezdců, to bych všem ukázal, jestli jsem příliš mladý na úřad správce města.‘ Lavidan pokynul ceremoniáři, že je připraven vyslechnout poselství. Ceremoniář předstoupil a pronesl v běžné řeči: „Rômenkhôr, Pán východu je připraven vyslechnout zprávy, které přinášíte. Kdo z vás bude hovořit?“ Nejstarší z poslů se uklonil. „Já, pokud ctihodný Rômenkhôr dovolí. Jmenuji se Devren, pocházím ze staroslavného rodu dôrminarských Querrtarenů a zastávám úřad rhinardina, královského kancléře. Moji společníci, kteří se společně se mnou přišli poklonit před tvým majestátem, jsou Gawren Tauren, hârrdin, nejvyšší komoří našeho panovníka…“ Jmenovaný se Lavidanovi uklonil a ten odpověděl jen nepatrným úklonem hlavy. „… dále tegardin, královský maršálek Arehil Algatiren…“ Tentokrát se uklonil velmož, který před pár okamžiky poznal meč v Lavidanově ruce. Kancléř však již pokračoval: „Vážený a ctihodný, vladaři východu, zemí položených za Minal Tarkim, dalekými Nebeskými sloupy, dovol mi, abych Ti vyřídil pozdravy od našeho pána, jímž je třináctý panovník na enqaindorském trůnu, rhinardôr Elenhir Valcamaren…“ Lavidan však zvedl ruku a vyslancovu řeč pánovitě přerušil. „Ještě jsi mi nepředstavil všechny členy svého poselstva. Kdo jsou ti dva?“ zeptal se Lavidan běžnou řečí a ukázal na dva mladé šlechtice v pozadí. Vyslanec, překvapený, že se dočkal reakce přímo z úst Rômenkhôra, který navíc ovládá běžnou řeč, se uklonil a omluvně odpověděl: „Nechť ctihodný Rômenkhôr promine, netušil jsem, že to je důležité. Tito dva mladí šlechtici tvoří náš doprovod. Erindil Tauren, syn Gawrena a nový pelenhir, správce města…“ ukázal na staršího z obou mladých šlechticů, který se uklonil. „… a Beregir Algatiren, bratr zde přítomného královského maršálka.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224269
„Jaký úřad zastává on?“ Devren se zarazil. „Žádný, ctihodný. Je to člen doprovodu.“ Lavidan se ušklíbl a odpověděl: „Nechápu, proč mi váš panovník posílá jako vyslance muže, jehož jedinou předností je, že je bratrem královského maršálka.“ Devren sevřel pevně rty a na tváři se mu objevily zaťaté svaly. „Takové jsou zvyklosti Enqaindoru, ctihodný.“ Lavidan ale nevěnoval Devrenově odpovědi pozornost a soustředil se na Beregira. Na něm bylo vidět, jak se jej poznámka o jeho bezvýznamnosti dotkla, a Lavidan zachytil jeho myšlenku. ,Dnes jsem poslední, ale u Gortara… Přísahám, že už to takhle dlouho nebude! Však přijde čas a Beregir Algatiren bude prvním mužem Dôrminaru. I kdybych se měl spojit se samým Hirmorem!‘ ,Není třeba, abys zaprodal svou duši Pánu temnoty. Tvoji soukmenovci tě nedokáží ocenit. Já bych to však dokázal. Spoj se se mnou, já ti pomohu splnit tvé sny,‘ vstoupil Lavidan do jeho mysli. Mladý muž vytřeštil oči a nechápavě se rozhlédl kolem, jako by hledal původce hlasu, který se tak nečekaně rozezněl v jeho hlavě. ,Já k tobě hovořím. Já, Pán východu, a dříve nebo později i pán vašeho města. Hledám muže, který mu bude v mém jménu vládnout! Chtěl by ses stát jediným vládcem Dôrminaru? Mužem, před kterým se bude sklánět celé město?‘ Beregir upřel své údivem rozšířené oči přímo na Lavidana. Ten jeho pohledu neuhnul, naopak se mírně usmál a jemně kývl hlavou na potvrzení, že onen neslyšný rozhovor v Beregirově hlavě není jen bláznivé šálení smyslů. ,Já jsem ten, o kterém hovoří vaše proroctví. Jsem Stínem, který se vrací. Jsem drakem z východu, který vstupuje do lvího doupěte. Přesně jak to stojí ve vašich proroctvích.‘ ,Pa… pane, já nechápu, nerozumím…‘ ,Nerozumíš tomu, že mě slyšíš ve své hlavě? Uvaž, zda to není důkaz mé výjimečnosti? Jsem roven kterémukoliv z tvých bohů! Pokloň se mi a přijmi mé vedení. Nebudeš litovat!‘ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224269
Lavidan nechal šokovaného mladého muže být, aby se s touto neuvěřitelnou skutečností vyrovnal, jak umí, a obrátil se zpět k zaraženému vyslanci. „Dokonči své poselství!“ Kancléř se uklonil a rozpačitě pokračoval: „Elenhir zvaný Maledôr, pán Enqaindoru, lenní pán Hardazinu a Arúdazinu, Nîllônu, Azralônu, Allôrionu…“ „Přestaň mě obtěžovat tituly, které jsou jen prázdnými slůvky. Tvůj pán už vládne jedinému a poslednímu kousku své říše a tím je Dôrminar. A mě zajímá jediné… Za jakých podmínek mi odevzdá vládu nad tímto posledním kouskem své říše.“ Zaražený kancléř odpověděl: „Náš pán nemá v úmyslu předat Ti, ctihodný, vládu nad svým sídelním městem. Byl jsem pověřen úkolem nabídnout Ti bohaté výkupné, pokud stáhneš své oddíly za řeku Dolgunu. V tomto případě se náš pán zavazuje zaplatit Ti jednorázový tribut ve výši tisíce gîvských hřiven ve zlatě a poté každý rok dalších pět tisíc dôrminarských hřiven ve stříbře.“ Lavidan se povýšeně usmál a s výsměchem odpověděl: „Nabídka tvého pána prozrazuje, že v jeho sídelním městě ještě zůstalo hodně pokladů. Ale mě zlato nezajímá, stejně ho dříve nebo později dostanu. Hledám něco důležitějšího, než co skrývají jeho pokladnice. Co udělá tvůj rhinardôr, když jeho nabídku nepřijmu? Vytáhne s veškerou svou mocí a rozdrtí mě na zdejších pláních?“ Kancléř viditelně zbledl. „Potom zůstanou brány Dôrminaru uzavřeny. Město má dosud dostatek odhodlaných obránců ochotných položit život za jeho nezávislost.“ „Jako ten, kterému patřil tento meč?“ otázal se Lavidan, uchopil meč za jilec a obrátil jej čepelí vzhůru, aby si jej vyslanci mohli prohlédnout. „Tys jej poznal! Nemám pravdu?“ otočil se Lavidan k maršálkovi. Oslovený s pevně sevřenými rty přikývl a poté krátce odvětil: „Ano, ctihodný, to je Sard, meč, který patřil mému bratrovi.“ „Takže tvůj bratr to byl? Zajímavé. Statečný válečník. Ale k čemu mu byla ta statečnost, když dnes jeho kosti stejně jako všech jeho druhů hnijí v močálech? Není načase, aby statečnost 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224269