VY MUSÍTE BÝT JULIE! Tomáš „Klababa“ Povolný
Julie odložila pero, vložila dopis do obálky, kterou poctivě zalepila a opřela o vázu zvadlých tulipánů na stole. Zavřela oči a z paměti se jí vymazala poslední hodina života. Když za chvíli pohlédla před sebe, našla dopis, o němž neměla ani tušení, že ho napsala. Otevřela ho nožem, vyndala list papíru a zabořila oči do řádků psaných cizí rukou. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224257
V dopise pisatelka líčila, jak ji bolavé nohy nedovolí dělat to, co by chtěla, jak ji lidé v jejím okolí vůbec nerozumí a považují ji za blázna, i když sama má pocit, že se zbláznil celý svět kolem. Julie té ženě naprosto rozuměla, měla stejné pocity jako ona, stejné obavy. Najednou si přála poznat ji osobně, a proto hned napsala odpověď: „Vážená paní, věděla jsem, že někde musí být podobná duše se stejnými strastmi. Kdyby nebyla, nic by nedávalo smysl! Ráda bych se s Vámi setkala, přijměte, prosím, mé pozvání. Upekla bych perníčky, vím, že je máte ráda. Určitě je to pro vás daleká a složitá cesta, můj zeť je řidič autobusu, jezdí dálkové linky, mohl by vás přivézt. Už se na vás moc těším. Vaše J.“ Dopis vložila do obálky a položila ho na stůl. Cítila se najednou unavená, musela si lehnout a odpočinout si. Za chvíli usnula a zdál se jí sen, ve kterém bylo všechno modré. Pod modrým nebem chodili modří lidé a běhali modří psi. Modré stromy vrhaly modré stíny na modrou ulici a modře svítilo i slunce. Když se Julie probudila, uviděla svou dceru, jak odhrnuje záclonu a otevírá okno. „Ahoj, mami!“ „Ahoj, Evičko. To jsi hodná, že jsi přišla.“ „Dnes je teda na padnutí! Takhle má být celý týden. Dodržuješ pitný režim? Všude říkají, jak máme dávat pozor, aby senioři hodně pili, tak se koukej napít!“ „Tak mi, prosím, natoč vodu. A trochu ji nech odtéct, ať je studená.“ „Jestli něco potřebuješ koupit, radši ti pro to doběhnu. Ty se nikde netoulej. Abychom tě nemuseli hledat po všech čertech. Posledně jsme o tebe měli všichni strach. Jak tě napadlo, vydat se na Šumavu?“ „Dlouho jsem tam nebyla, zajímalo mě, jestli je ještě Anča naživu.“ „Víš, že existuje telefon? Nebo pošta? Prostě na Šumavu teď nejezdi, jo?“ „Nepojedu.“ „Dobře. Jídlo jsem ti nějaký navařila, máš ho v lednici a za chvíli si ohřej rizoto. V tomhle vedru se dají vařit jen jednoduchý jídla.“ „Děkuju, jsi moc hodná. A poděkuj ještě jednou Petrovi, že mi spravil dveře od komory, pořád se otevíraly.“ „Mami, Petr je patnáct let po smrti. Boural s autobusem, pamatuješ?“ „Ale včera tu byl, nechal si narůst vousy.“ „To se ti asi něco zdálo. Musím už letět, přijdu zase zítra a víc si popovídáme. Tak pa!“ „Děkuju, broučku! Pozdravuj kluky.“ „Abych nezapomněla, tady na stole máš poštu.“ Julie se podívala na pár reklamních letáků srovnaných před sebou. Když poobědvala, postupně si je všechny prohlédla a v jednom z nich zakroužkovala nafukovací míč potištěný mapou světa, který vybrala pro své vnuky. Úplně vespodu ležel dopis. Obálku bez adresáta několikrát obrátila v ruce, ale svoje dílo nepoznala. Nakonec ji otevřela nožem, vyndala list papíru a zabořila oči do řádků psaných cizí rukou. *** Za horkých letních dnů se z dopravních prostředků stávají skleněné pece, ve kterých se lidé rychle vysuší jako plátky jablka v křupavé křížaly. V takových dnech už v devět hodin ráno vytušíte, že se vám mozek v poledne scvrkne na polovinu a ve tři se vypaří ušima úplně. Nejraději byste byli někde ve stínu u vody a prostě jen tak přežívali. Řidiče klimatizovaného dálkového autobusu, který stál na konečné a čekal na čas odjezdu, netrápilo nic. Četl si sportovní přílohu deníku rozvalený na předních sedačkách a oči mu tak trochu těžkly, když někdo zaklepal na skleněnou výplň předních dveří. Byla to Julie, oblečená v letních šatech s květovaným vzorem, pleteným kloboučkem a malou kabelkou na předloktí. Usmívala se a ve zdvižené ruce držela dopis s pozváním k návštěvě. Řidič si sedl na své místo a otevřel dveře. „Dobrý den, paní! Že je ale hned po ránu děsnej pařák, co? Pojďte si sednout dovnitř, tady je o dost příjemněji než venku.“ „Děkuju vám, mladej pane.“ Julie se posadila tam, kde si před chvílí hověl řidič a s úsměvem si ho prohlížela. Řidiče to trochu znejistilo, ale byl rád, že udělal dobrý skutek. „Kampak máte namířeno?“ „Vaše paní tchýně mě laskavě pozvala, prý mě k ní dovezete.“ Julie zamávala řidičovi před očima dopisem. Toho odpověď stařenky očividně překvapila. „Vás pozvala Jana? A napsala vám dokonce dopis? To je skoro scifi představa… To asi napsala moje žena, ale že mi nic neřekly. Nebo řekly?“ Začal pátrat v paměti, zda si nevybaví okamžik, kdy mu žena předává instrukce o přivezení Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224257
nějaké návštěvy. Nebylo by poprvé, že mu sdělovala něco v okamžiku, kdy byl plně zabrán do důležitější činnosti. „Možný to je.“ „Prý dělá výborné perníčky!“ „Hm. Poslední dobou se věnuje spíš zachraňování světa. A co vám tam přesně napsala, jestli smím vědět?“ „Je to pro vás určitě daleko, můj zeť je řidič dálkového autobusu, on vás odveze.“ „No jo, no. To jsem se asi zrovna díval na fotbal. Když se koukám na fotbal tak nevnímám.“ „Můj zeť je taky řidič dálkového autobusu.“ „Opravdu? No poslyšte, paní… paní…“ „Říkejte mi Julie.“ „Já jsem Jan, těší mě. Poslyšte, paní Julie, já vás k naší Janě milerád odvezu, ale až po službě, z garáží svým autem. Takže si udělejte pohodlí, bude to pro vás taková hezká vyhlídková jízda. Ne, ne! Nic neplaťte, jedna černá pasažérka podnik nezruinuje.“ *** Slunce bylo ve čtyři hodiny stále vysoko na obloze, a výškou ho kopírovala i hladina rtuti v teploměru. Jan odemkl dveře svého bytu a pozval Julii dál. „Jana bydlí s námi. Už na tom není tak, aby mohla bydlet sama, bohužel.“ Z nějakého pokoje se ozývalo pravidelné pleskání a vrzání. „To je ona. Nezouvejte se, půjdeme rovnou za ní.“ Jan zaklepal na dveře, nečekal na pozvání a otevřel je. „Ahoj Jani, vedu ti návštěvu.“ V pokoji seděla na židli u stolu stará paní, plně zabraná do roztáčení půlmetrového globusu ranami dlaní. Odtud se ozývalo vrzání. Na Julii se ani nepodívala a nic neřekla. „Běžte klidně dál. Jana byla dřív učitelka zeměpisu, teď má neustálé nutkání točit glóbem. Profesní deformace.“ „Musím točit zeměkoulí! Jinak už nevyjde slunce!“ Honza vzal ze stolu připravenou olejničku a kápnul trochu na severní točnu. Vrzání přestalo. „Tak kolikpak dní už jsi dnes natočila?“ „Deset tisíc!“ „No panečku! To je skoro třicet let, Jani! Slušný. A piješ dost?“ „Piju.“ „Dobře. Nechám vás o samotě. Tady je židle, sedněte si u nás přeci, Julie. Dáte si čaj, kávu, nebo vodu, džus?“ „Děkuju, snad později sklenici vody.“ Když Jan odešel a Julie si sedla, poprvé se na ni Jana podívala, ale pohánět zeměkouli nepřestala. „Točím, protože nikdo jinej to dělat nechce.“ „Aha. Točíte moc hezky, nikdo by to nedělal líp. Já bych určitě točila na druhou stranu.“ Jana se zarazila s rukou napřaženou a zamyslela se. Globus se zpomaloval, až se zastavil úplně. Jevil známky značného opotřebení. Hlavně v místech, kde se nacházely subtropy severní polokoule, byl papír od rázných pobídek Jany ohmataný a prodřený, na několika místech se začal dokonce odlepovat. Po chvilce přemýšlení Jana něco nesrozumitelně zanadávala a začala točit zeměkouli opačným směrem. *** V zámku zachrastily klíče a za okamžik do bytu vešla Daniela, Janova žena. „Haló, haló! Jsem doma!“ „Ahoj, lásko!“ Daniela postavila tašku s nákupem na kuchyňskou linku a natočila si sklenici vody, kterou vypila naráz, až se zdálo, jako by hasila oheň uvnitř těla. „Přivezl jsem Julii, teď je u mámy. Hergot! Musím dát auto do servisu, málem jsme ani nedojeli. Doufám, že to nebude stát moc peněz.“ „Jakou Julii? Nějaká její známá z lázní?“ „To nevím, možná. Ale asi se znají dlouho, když si píšou dopisy.“ „Myslíš dobu, kdy ještě mamka mohla psát, ne?“ „V posledním psaní ji pozvala sem, takže to muselo být teď někdy. Copak ty jsi jí nepomáhala?“ „Žádnej dopis jsem nepsala, vůbec nic o žádný Julii nevím.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224257