nezdravé ambice. Když Havel odstoupil, pomýšlel i na prezidentskou funkci. Jednou mě v Trutnově vezl jednosměrkou v opačném směru a zamlouval to tím, že si to jako ministr vnitra může dovolit. Oponoval jsem mu, že jako ministr by měl jít příkladem. (smích) Vazby Sachera na minulý režim a především předsedy Lidové strany Bartončíka, tehdy hodně zamíchaly volebními preferencemi a pravděpodobně i poznamenaly výsledky prvních svobodných voleb, pamatuješ? Ano, vnímal jsem to ze strany Občanského fóra – Václava Havla a Jana Rumla – jako podraz na lidovce, bylo to zveřejněno těsně před volbami, po ukončení kampaně. Byla to rána pod pás a povedlo se markantně snížit počet hlasů pro ČSL. Od Bartončíka ale byla drzost chtít po převratu jít do čela ČSL po letech kolaborace se StB. Byla také hloupost lidovců, že to nepochopili a nechtěli nového bezúhonného člověka, vždyť takových lidí měli dost. Když na Richarda Sachera vyplavala spolupráce s vojenskou rozvědkou, dušoval se mi, že má svědomí čisté. Léta byl šéfem lidovecké politické školy a všichni, kdo ji absolvovali a měli oči otevřené, měli radost, že tam byl znát svěží přístup. Richardu Sacherovi jsem věřil, chodil pravidelně do kostela i ke svátostem. S odstupem času však musím přiznat, že jsem ho znal jen z kostela a ze zpovědnice. Nevím, jak to doopravdy bylo. Volil jsi Lidovou stranu? Volil, moje matka byla aktivní stoupenkyní Tigrida a Procházkové, oba je pak z Lidové strany vyhodili, ale doma jsme prostě volili lidovce. Později jsem se vídal s Josefem Luxem, který jezdíval do Orlických hor. Lux chodíval do Rychnova na mši svatou a pak se vždycky na skok zastavil v sakristii. Chodil jsi k volbám i za komunistického režimu? V padesátých letech jsme mnozí k volbám nechodili. Když 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224231
už jsem byl na faře, tak jsme k volbám – ač neradi – chodili. Přál si to provinciál Jan Pavlík, šlo mu o to, abychom mohli zůstat v duchovní správě. Ty ses k tomuto období vrátil v několika komentářích, překvapivě v tom smyslu, že sice neexistuje kolektivní vina, ale to, co dělo za totality, nebylo dílem několika jednotlivců, všichni bychom měli zpytovat svědomí. Říkáme, že neexistuje kolektivní vina, ale jak nazvat to, že lidé za totality chodili k volbám jako stádo? Že Němci volili Hitlera a my komunisty? Proto Němci po válce jako součást denacifikace, jako součást široce chápaného společného pokání podporovali různé dobročinné projekty v Německu, v Izraeli, ale i po celé Evropě a v rozvojových zemích. Díky tomu máme i Česko-Německý fond budoucnosti. Jezdil jsem patnáct let za jedním knězem do Německa, který se narodil tady v Poříčí. Přispěl na opravu našeho kostela a také mne zval vždycky v létě na dovolenou. Chodil jsem mezi lidi a zažil jsem tam, že starší generace Němců si je vědoma válečné pohromy. Dodnes cítí ten dluh a snaží se ho podle možností odčinit. To je krásné. Smekám před nimi. Ale zpátky k tehdejší době. Václav Havel byl jemný a křehký člověk. Jak já mu rozuměl! I jeho slabosti pro dobré pití, společnost a krásné ženy. (smích) Obdivoval jsem a dodnes obdivuji jeho dar hovořit o Bohu, aniž by ho zmiňoval. Třeba před jídlem říkal, bylo nám dáno dobré jídlo nebo bylo nám dáno společně posedět, děkujme za to… Nemluvil jako velebníček. To už spíš mluvil o Horizontu, který je živý, který je Někdo. Mluvil o tom, že máme „žít v pravdě“. Je velká škoda, že tehdy důstojní pánové, kteří dostali církevní úřady právě proto, že podepsali spolupráci, se jich dobrovolně nezřekli. Prostě mohli říct: já jsem tento úřad dostal od komunistů a dávám ho k dispozici. Vyrovnání s minulostí se nekonalo. Páni biskupové takové úvahy spíš brzdili, že by to poškodilo kredit církve. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224231
Nicméně ve společnosti to dopadlo podobně, ne? V politické oblasti přece jen k výměně elit došlo. Postupem času byly přijaty zákony o zločinnosti komunismu, o třetím odboji, o lustračním osvědčení. Ale je pravda, že veřejnost se k tomu stavěla a staví laxně. Bylo to takové „milosrdenství“, v tomto smyslu vystupoval i Václav Havel. Myslím, že si to také představoval trochu jinak. Církev by ale přece měla jít příkladem! Přece není možné nevidět, že při procesu s biskupem Zahradníkem vyšly najevo skutečnosti, které věděl jedině biskup Ján Sokol. Viděl jsem čtyři Sokolovy vázací akty. První podepsal, když mu bylo třicet let… Měli jsme dát lidem příklad, ale sami jsme nepřispěli k pročištění společenského prostředí. Pročítal sis zveřejněné seznamy spolupracovníků StB? Hledal jsem v tzv. Cibulkových seznamech, zda tam nejsem sám. Vždyť se mě něco natrápili a našel jsem tam kde koho. Našel jsem tam všechny ty, které jsme podezřívali. I když – ne úplně všechny. Pan kanovník Měšťan měl diplomatický pas, každou chvíli nové auto. Měl respekt u okresního národního výboru i u krajského církevního tajemníka. Opravil kostel, faru, dodnes na něj polovina farnosti v Červeném Kostelci nedá dopustit. Po převratu ho pan biskup přeložil na jiné dobré místo, přece jen to byl kanovník – mimochodem nejmladší široko daleko… Zemřel potom v souvislosti s těžkou cukrovkou. Jak to s ním bylo, se už asi nedozvíme. Po převratu, pokud vím, jen jeden kněz veřejně přiznal svou spolupráci s StB, a to donucen přáteli. Ostatní čekali, co bude. A nestalo se nic, přesněji řečeno věci veřejně známé z Cibulkových seznamů se odbyly ve zpovědnici. Jen ti největší kolaboranti byli uklizeni ze scény. Ti méně známí pokračovali v kariéře. Mimochodem na našem hradeckém biskupství pracovalo několik kněží, kteří jsou v Cibulkových seznamech uvedeni. Noví biskupové byli většinou mladí lidé, konec konců byli vychováni litoměřickým seminářem vedeným lidmi loajálními ke komunistickému režimu. Nebyli tam všichni špatní, mnozí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224231