„No nic, zatím budete našimi hosty. A jakmile dostaneme vaše papíry, přidělíme vás k nové jednotce.“ „Rádi bychom měli kontakt s ostatními zahraničními dobrovolníky,“ řekl jsem generálovi. Když jsem přijel do Sýrie, domníval jsem se, že budeme s Kurdy bojovat bok po boku. To jsme sice bojovali, ale zahraniční bojovníci dost často vytvářeli samostatnou jednotku v jednotce. Možná to bylo tím, že všichni jsme měli dojem, že se nás Kurdové snaží až příliš chránit. Ale my jsme nechtěli být chráněni. Kvůli tomu jsme nepřišli. Ale možná to bylo i tím, že jsme se mezi sebou lépe dorozuměli. „Zítra uvidíme, co pro vás můžeme udělat,“ řekl generál. Zařídili jsme se v táboře a přidělili nám místa na spaní. V jedné z mnoha místností se dal použít internet. Po celý listopad jsem neměl možnost ozvat se přítelkyni nebo rodině. Přihlásil jsem se na Facebook a schránka mi opět explodovala. Dostal jsem stovky zpráv. Od přátel, známých, dokonce od starých kamarádů, o nichž jsem léta neslyšel. Všichni se mě ptali pouze na jedno: Žiješ ještě? Ignoroval jsem je a hned jsem napsal Marii. Byla na mě neskutečně naštvaná. Ale kdo by jí to mohl mít za zlé? „Čtyři týdny ses neozval. Uvědomuješ si, co nám tady děláš?“ Samozřejmě že jsem to věděl. Vysvětlil jsem jí, že jsem na ni myslel každý den, ale že jsem prostě neměl možnost se ozvat. Nechápala to. Nebo to pochopit nechtěla. „Kdy se vrátíš?“ „To nevím.“ „Christiane. Vrať se!“ Měl jsem pocit, že naše hovory stále více míjejí podstatu věci. „Už musím jít. Nedělej si starosti. Daří se mi dobře. Nic se mi tady nestane.“ „Prostě se vrať.“ Vypnul jsem počítač a šel si lehnout.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224227
Ráno nás vzbudili a posadili do auta. Tentokrát všechno probíhalo podstatně rychleji. Jeli jsme dobré dvě hodiny nějakou stepí po rozbahněných cestách, několikrát jsme dokonce uvízli, až nás řidič konečně dopravil do staré školní budovy kdesi v nějakém městě, o němž jsem ani nevěděl, kde leží. Tam jsem poznal Brandona. Brandon byl úplně první Američan, který přijel do Sýrie, aby bojoval na straně Lidových obranných jednotek. Pro nás byl něco jako živoucí legenda. Byl to taky on, kdo tenkrát přitáhl Jasona. Všichni jsme měli radost, že ho vidíme. U něho tomu bylo poněkud jinak. Nezdálo se, že je námi nějak zvlášť nadšen. Když jsme se mu představili, byl zpočátku strašně rezervovaný. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě. „Agit.“ „Agit, Agit. Tady se Agit jmenuje každý. Tvoje skutečný jméno.“ „Říkej mi Hans. Hans Schneider.“ „Hans. To by šlo. A mluvíš anglicky? Aspoň něco.“ „Ano, a snažím se naučit trochu kurdsky.“ „Nezájem. Hlavně že se dorozumíme anglicky.“ To bylo ale přivítání. Nevěděl jsem, jestli měl Brandon prostě špatný den nebo nás nesnášel z principu. Sebastian z toho byl tak vyplašený, že ani nemukl. „Divnej chlápek, co?“ zašeptal mi později, když si Brandon šel po svých a byl z dohledu. „Ten ví, co dělá.“ Já o něm už něco věděl. Brandon dělal šestnáct let policajta. Předtím sloužil v americkém letectvu. U speciální jednotky. Na Brandonovi bylo patrné, že už ledacos viděl. Když se mu svět v úřadovně jednoho wisconsinského šerifa zúžil až příliš, rozhodl se, že chce vidět skutečný svět. A pak se nějak ocitl tady. Brandon byl už opticky působivá postava. Byl to velký, masivní chlap se širokými rameny, která v každém už na první pohled vzbuzovala respekt. Prostě chlap jako hora. Prototyp vojáka. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224227
Vylíčili jsme mu své příběhy a proč tady jsme. Byl dost otrávený. Nechtěl spolupracovat s jinými cizinci. Nechtěl dělat chůvu. „To jsem dělal už trošku moc často. A většina chlapů, co přijdou z ciziny, nejsou bojovníci, jenom šoumeni.“ Jeho postoj jsem mu nemohl zazlívat. Věděl jsem totiž, že má pravdu. A Sebastian a Marshall nebyli zrovna chlápci, kteří by ho přesvědčili o opaku. Přesto jsem byl pevně odhodlán přidat se k němu. Kurdové důvěřovali Brandonovi víc než kterémukoli zdejšímu cizinci. Tuto důvěru si musel tvrdě vybojovat. Těšil se jisté bláznovské svobodě. A já chtěl hrát v jeho týmu, ať už je to jakýkoli tým. Strávili jsme s Brandonem den a měl jsem pocit, že pomalu roztává. Aspoň se mnou. Bylo zcela zjevné, že Marshalla považuje za blba. Na Sebastiana si názor neudělal. Možná i proto, že se stáhl do ústraní. Snažili jsme se Kurdům vysvětlit, že bychom fakt rádi byli s Jasonem zase v jednom družstvu. Brandon Jasona znal a vážil si ho. Sice mu říkal „Captain Kurdistan“, čímž narážel na jeho vstřícnost k médiím, ale věděl, že Jason je taky skutečný bojovník. „Víš, Agite, můj největší problém tady nejsou ani tak ti nepřátelé na druhé straně fronty. Ti jsou aspoň spolehliví. U nich vím, co chtějí. Zabít mě. Můžu se podle toho zařídit. Můj problém jsou ti idioti v našich řadách. U těch totiž dost dobře nevím, oč jim jde.“ Věděl jsem, jak to myslí. I já si už po měsíci a půl uvědomoval, že tady neběží všecko hladce. „Ale ty mi připadáš v pořádku, Christiane. Než něco řekneš nebo uděláš, tak nejdřív myslíš.“ O pár hodin později jsme s Brandonem tak trošku zatlačili na pilu, aby se už konečně něco dělo. Oba jsme chtěli bojovat. Anebo aspoň uniknout z toho strašného, nekonečného čekání. Kurdové jenom pokyvovali hlavou, ale k ničemu se neměli. Pořád totiž nevěděli, kdo vlastně jsme a co si s námi počít. Ten zatracený Adam. Předstíral, že pro nás našel jednotku, a zatím nás jen tak někam odložil. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224227