Lucie Grebíková, z cyklu Náš svět, 2016
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224226
nová jména
97
Motýlí farma Martin Skořepa
V
stávám na první metro. Cestuji s partou ukrajinských zedníků, kteří mají úplně jiný program než já. Mohou si myslet, že se vracím z nějakého subkulturního flámu (Ála, když mě takhle uviděla poprvé, řekla, že vypadám jako univerzální voják), s čímž poněkud neladí počítač v ochranném obalu a jedna větší neforemná, bezdomovecky umolousaná taška. Už před šestou přešlapuji před domem, kde bydlí Lukáš. Moc toho nenamluvíme, Lukáš se ještě úplně neprobral a krom toho pospíchá do práce. O několik minut později mě uvězní. Tak tomu říká Lukáš, moje sloveso zní uvázat. Prosím ho, aby mi obojek příliš neutahoval a nenasazoval řetěz přímo na krk, nýbrž ho kvůli možným otlačeninám obtočil kolem obojku (takže vypadá jako náhrdelník). Konec uzamkne v dveřním nadpraží (Lukáš tam má vražené dva kruhy, které používá k poutání svých obětí „na netopýra“). Pravé těžké okovy ze středověkých žalářů by se jistě šikly víc, viděl jsem je v Berlíně včetně všech navařených odboček, (nejen) srdce mi z nich poskočilo; od věci by nebyla ani kobka ve sklepení, klec, stáj nebo alespoň dvorek se psí boudou; proměnit do některé z těchto podob tenhle chudý, staromládenecký příbytek je však jen sotva možné. Lukáš dopíjí kafe, mlčky natahuje ruku, abych mu odevzdal všechny klíče i jejich duplikáty, a sbírá se k odchodu. Pak už slyším jen zapadnout zámek od domovních dveří a klapání vzdalujících se podpatků.
Táta už neví, že jsou Vánoce (a co jsou — což nevím ani já). Ještě vloni nakoupil kolekce, kapra (není to tak dávno, co dával přednost vlastnoručně ulovené štice), zabil ho, vykuchal a usmažil z něho řízky. Přitom pletl i pekl vánočku. Na zahradě porazil stromek a z posledních sil ho dovlekl domů. Při večeři pil šampus a snažil se ho
co nejvíc ulakotit pro sebe. Pak se jako obvykle něco zadrhlo, spouštěčem z mé strany mohla být nenápadná, nevyfiltrovaná zlomyslnost a táta upustil páru bilanční nasranosti. Dneska smažím řízky já, a to pouze kuřecí (jedno z mála jídel, co umím), máti se sotva zmůže na bramborový salát. Ponejvíce u toho sedí, pořád si stěžuje na bolest v pravé noze. V lednici se chladí šampaňské, které nakonec vypiji skoro sám. Otci náhle záhadně přestal chutnat alkohol, matka se ho bojí míchat s léky. Místo stromku máme ve váze jen jedlové chvojí, které jsem před supermarketem pořídil za zlodějskou cenu. Z představy, že bych místo táty vyrazil pro stromek já, mi nervózně začnou klapat zuby. Na zahradě stejně jako v garáži se neorientuji. Tyhle chlapské revíry mě nikdy nepřitahovaly. Jenom jsem tam dřív tajně přehraboval všechny ty záhadné krámy, zdali bych mezi nimi neobjevil nějaký řetěz nebo pornografii. Čekali jsme, že se odpoledne zastaví někdo od baptistů a donesou nějaké cukroví. Dosud ho vždycky pekla matka, letos to poprvé vzdala. S blížícím se večerem naše naděje konverguje k nule. Zachrání nás nakonec někdejší okresní církevní tajemnice (za normalizace kontrolovala aktivity místních duchovních), kterou zřejmě neustálý styk s faráři a kazateli dovedl k nějaké soukromé formě pokání, projevované dobrými skutky. Navrhuji na větve zavěsit pár ozdob, matka můj nápad rázně zamítne: otec by si přece jen mohl uvědomit, že je Štědrý den, a rozčílit se, že jsme se na všechno úplně vykašlali. Teď už by se nejspíš nezmohl na řádný slovní výprask, spíš jen na jednoslovné hrubé houknutí, které by především cílilo na matku. Na mě si už poslední dobou moc nedovoluje.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224226
98
nová jména Po večeři se těžce zvedá a šourá se do ložnice, aniž by se umyl nebo si vyčistil zuby. Zhluboka se nadechuji, abych zvládl atak emoce. Nechci si ji pustit k tělu, znám ji, svini, nepřináší úlevu. Jako by s končícím letoškem započal otcův pohřeb. Nekonečný, masochisticky natažený. Otec se už nějakou dobu přesouvá do jiné dimenze. Děje se tak s plynulou nepostřehnutelností, takže jsme si toho dlouho nevšimli, dokud nám to doktorka nenapsala do lékařské zprávy: abychom si už dál nenamlouvali, že jde o pouhou opotřebovanost věkem, nýbrž o diagnózu, osvobozující od vědomí času. Zprvu historického, posléze i cyklického: otec už nerozlišuje roční období. Na podzim si prosadil poslední návštěvu obchodu se semeny a dožadoval se věcí, které se kupují na jaře. Obdobně v jeho vnímání zamrzl i prostor. Jako by se plynule přesunul do nezúčastněného ticha jakési galerie, odkud nahlíží tento svět, jehož byl kdysi pružnou a těkavou součástí, coby sled obrazů, orámováním vydělených a odcizených, stále se vzdalujících a zmenšujících až k úplnému zániku. Jenom čas od času se náhle prodere zpět, přečte zničehonic nahlas titulek z novin, dokonce jej okomentuje nebo se alespoň zadívá oknem západním směrem, jestli se nechystá na déšť, jak zvykne říkávat. To vše se děje jen výjimečně, útržkovitě. Posluchač by se zaradoval, že otec své postřehy rozvine, nic takového však už nenásleduje. Z hloubi jeho paměti se noří i jakési krátké sekvence, které už nejsou čteny ve svém čase nebo kontextu. Nedávno nás obvinil, že jsme mu zamlčeli čísi úmrtí. Okamžitě se začal shánět po svátečním oblečení, aby se mohl vypravit na pohřeb. Dokonce hrozilo, že bude chtít sejít dolů a vytáhnout auto z garáže. Spočítal jsem mu, že nebožtík tlí v zemi už přes třicet let, a snažil jsem se mu to vymluvit. Přitom jsem si vybavil venkovský kostelík románského původu (jak je v Polabí obvyklé v každé druhé vsi), podzimní soumrak, obřadně zdlouhavé ukládání do hrobu i dohru v místním hostinci, kde do mě jeden ze strýců lil panáky s posměšnou škodolibostí typickou pro zdejší sedláky tak dlouho, dokud jsem nebyl namol. Otec se nebyl na moje vzpomínky schopen napojit a možná to i vědomě odmítal. Co se pamatuji, vždycky co nejurputněji hájil svou verzi pravdy a jen málokdy byl ochoten ustoupit. Třásl se vztekem i zármutkem, dokud na všechno nezapomněl a opětovně se neponořil do obvyklé letargie. Než stiskne kliku od dveří ložnice, dlouze a podezřívavě zkoumá vánoční pohledy, zastrčené za lištou panelákového umakartu. Hvězdy, krátce vydechne, všude jsou hvězdy. Zalapám po dechu. Co když přece jen pozná, že jsou Vánoce? Řitní svěrače opět odmítají konat svou práci. Z otce seru strachy už přes padesát let; poslední léta dokonce nemetaforicky.
Jeho zaujetí se naštěstí brzy vytratí. Ani se nepokusí některou z pohlednic vytáhnout, otočit a zjistit, kdo z jeho vrstevníků ještě nezemřel. Míří do ložnice a namáhavě uléhá. Matka ho přikryje, zhasne a potichu za ním zavře dveře. Poprvé jsem z něj dostal záchvat zuřivosti, když mi bylo kolem dvaceti. Řekl jsem mu, že ho nenávidím. Hodil po mně vidle. Minul mě jen těsně. Později jsem ho poprosil o odpuštění tak, jak požaduje Zákon, aniž bych totéž chtěl i po něm. Nebylo to od srdce, nýbrž jen z povinnosti, abych se rituálně zprostil viny, vždyť Zákon vzpouru proti rodičům zakazuje a uvaluje na ni trest smrti. Tehdy jsem si mylně namlouval, že to, co za odpuštění považuji, skutečně odpuštěním i je. Otec na rozdíl ode mě tu vynucenou neupřímnost, strach něco nepromeškat, jak by řekl kamarád Kafka, vycítil; dělal drahoty, říkal, že si to musí rozmyslet. Někdy později mi asi i odpustil, aniž by mě o tom zpravil. S překročením jeho devadesátky začalo být zřejmé, že si náš nevztah nevyjasníme. Že naše ašerovská domácnost se už nikdy nevynoří z obezřetného ticha. Vánoční ozdoby preventivně zůstanou v krabicích. Matka a já po nich tak jako tak netoužíme. Kam až moje paměť sahá, matka mluvila o prostém chvojí ve váze. Konečně si svůj sen splnila. Chvojí byl kód stesku na ono zbytečně předvánoční zajišťování, které si otec se starosvětsky katolickou urputností rok co rok vynucoval a na němž se i poctivě podílel. Matka z chvojí vykouzlila nádhernou kytici, protestantsky oproštěnou, košatě rozevřenou jako orantova náruč směrem k nebi. Cítím v tom gestu povzbudivou vůli k životu, pořád se na lesklé jedlové větve musím dívat, abych si ulevil od všech úzkostných scénářů, které mi krouží hlavou a které se dosud nikdy nenaplnily. Pokud se vymete kýč, nezůstane kupodivu pusto, prázdno. I nicota má v sobě nějaký minimální obsah. Jakési léčivé placebo. Jung nemá pravdu, naše nevědomí není umanuté po barokním posvícení. Za chvíli se k spánku uloží i matka. Otvírám domácí bar, abych uctil památku již dávno zesnulého strýce vrchovatým panákem becherovky, než zalezu do postele i já. Strýc se uchlastal; ze všech tátových sourozenců umřel jako první. Na Štědrý den na tyhle mrtvé stíny obvykle vzpomínám, aniž bych je opožděně proklínal nebo ospravedlňoval. Nebojím se, že bych je svým rozpomínáním přivolal; vnímám, že mi už nechtějí škodit, takže je konečně mohu mít i rád. Odněkud se ozývá dunění autorádia. Pak ohňostroj, rány a výkřiky. To všechno mě ruší téměř trýznivě, Morfeus si se mnou neví rady. Ticho, které ovládá náš byt, to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224226