aby se zotavil z dočasné slepoty. Prakticky přesně týden poté byl přijat do nemocnice v Pasewalku poblíž Štětína, kde se léčil až do svého propuštění 19. listopadu. Za jeho pobytu v Pasewalku Německo utrpělo porážku, a navíc 9. listopadu vypukla revoluce, což byly dvě události, které na něm zanechaly emocionální šrámy, které si s sebou nesl po zbytek svého života. [ 206 ]
Nacismus a hrozba bolševismu Sociální revoluce Počet německých obětí první světové války byl závratný. Zemřelo 2,4 milionu čili 18,5 procenta ze 13 milionů mužů v uniformách. Dalších 4,8 milionu utrpělo zranění a z tohoto počtu celých 2,7 milionu předčasně zemřelo. Prakticky neexistovala rodina, která by nebyla zasažena smrtí nebo dlouhodobými zdravotními následky. [ 207 ] MSPD (většinoví socialisté) vydala 7. listopadu večer v Berlíně ultimátum požadující mimo jiné odstoupení císaře Viléma II. Kancléř kníže Max Bádenský se dotázal vůdce socialistů Friedricha Eberta, jestli je ochoten se k němu v zápase s povstáním připojit, ale bylo mu řečeno, že pokud císař neabdikuje, situace se vymkne z rukou. Ebert prohlásil, že si nepřeje revoluci, říkal: „Ve skutečnosti ji nesnáším stejně jako hřích.“ [ 208 ] V 11.00 dopoledne 9. listopadu kníže Max informoval tisk o blízkosti císařova odstoupení a o svém vlastním rozhodnutí odejít z úřadu. V brzkém odpoledni vyhlásil Philipp Scheidemann z MSPD před davy z balkonu Reichstagu „Německou republiku“. Karl Liebknecht z radikálnější Nezávislé sociálně demokratické strany (USPD) pak o dvě hodiny později prohlásil „Svobodnou socialistickou republiku Německo“. Šlo o dlouho očekávanou revoluci, která však jen stěží někomu přinesla spokojenost. Navenek zpočátku panoval klid s nenásilným přechodem od Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224221
monarchie k republice. Velká většina lidí přijala jako fakt, že dny císařství jsou pryč. I přesto byl 9. listopad milníkem, který označoval ve zpětném pohledu jeden z emocionálně nejobtížnějších dní německých dějin. Hitler a nacionalistická pravice to okamžitě začali považovat za zradu na vojsku. Zázemí údajně nechalo válečnou frontu na holičkách. Tento mýtus byl vytvořen armádou, ale pro Hitlera a miliony dalších lidí se stal dogmatem. Socialisty, jako byli Ebert, Scheidemann, Liebknecht a jejich soudruzi, nazývali „listopadovými zločinci“, což bylo kódové označení pro vše, co pravice nenáviděla – zejména pro marxisty a Židy. Jednání o příměří začala 6. listopadu a 11. listopadu bylo konečně podepsáno. Zbraně na západní frontě umlkly, ale na východě byla situace složitější. Pro Evropu představovalo sovětské Rusko hrozbu a v Německu panoval strach z invaze. Mezi socialisty, kteří se nově dostali k moci, a představiteli „starých elit“ se brzy vytvořila „základní shoda“ na tom, že je nutné zastavit bolševický pokus o ovládnutí baltské oblasti. Tento pohled sdíleli i Spojenci, kteří navzdory svým požadavkům na odzbrojení souhlasili, že na Baltu mohou německé jednotky pokračovat v boji. „Velký strach“ z roku 1918 čili Leninova velká naděje spočíval v tom, že se bolševismus rozšíří na západ, a to zejména do Německa a Rakouska. [ 209 ] Když Hitler 19. listopadu opustil nemocnici v Pasewalku, země se ještě zmítala v agónii revoluce. O dva dny později dorazil do Mnichova a zjistil, že bavorská monarchie je minulostí. A co se zdálo ještě méně pravděpodobné, vezmeme-li v úvahu tradiční a nábožensky založenou kulturu regionu, bylo to, že monarchické zřízení nahradila radikální republika rad, již vedl socialista Kurt Eisner, který navíc ani nebyl původem z Bavor. V osobní rovině si Hitler nemohl, vzhledem k nedostatku pracovních míst a všeobecnému zmatku, stěžovat, protože mu bylo dovoleno zůstat v armádě. Příležitost zapojit se do revoluce ho ale jen Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224221
sotva lákala, možná proto, že se jeho svět změnil v chaos a on nevěděl, co si počít. Pokud šlo o Eisnera, pro mnoho lidí nebyl ani tak pobuřující jeho radikalismus jako fakt, že byl Žid. Pro lidi tíhnoucí k pravici se marxismus a socialismus staly synonymy bolševismu a proplétaly se s antisemitismem. Strach z bolševismu byl patrný i mezi delegáty prvního Všeobecného sjezdu dělnických a vojenských rad, který se konal od 16. do 21. prosince v Berlíně. Právě on rozhodl o podobě nové republiky. Jeho 514 delegátů bylo rozděleno následujícím způsobem: MSPD (majoritní socialisté) měla okolo 300 křesel, USPD (nezávislí socialisté) okolo 100, zbytek pak tvořili levicoví liberálové nebo lidé bez stranické příslušnosti. Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht, vůdci ultralevicových socialistů ze Svazu spartakovců, nebyli vzhledem k nedostatečné podpoře vůbec zvoleni. Stál za nimi však ruský bolševický představitel Karl Radek, Leninův zplnomocněnec, který byl ilegálně v Německu od 19. prosince. Samotná jeho přítomnost potvrdila nejhorší obavy pravice. První všeobecný sjezd rozhodně odmítl (poměrem 344 hlasů ku 98) návrh na založení nové republiky na systému rad podle vzoru Sovětského svazu. Několik řečníků poukázalo na ruský příklad jako na něco, co nechtějí následovat. Dokonce ještě podstatnější většinou (400 ku 50) sjezd rozhodl o brzkém konání národních voleb, jejichž datum připadlo na 19. ledna 1919. [ 210 ] Německo bylo zemí pozemkových vlastníků, kde miliony lidí investovaly do akcií, dluhopisů a vytvářely si úspory. Země měla také systém penzí a sociálního zabezpečení, který pomáhal sjednocovat stát a společnost. Většina pracujících se stavěla proti komunismu, a dokonce ani radikální představitelé levice se nehnali do nápodoby bolševiků. Arthur Rosenberg, později loajální člen komunistické strany, tvrdil, že pokud by jeho partaj postavila své kandidáty v prvních volbách nové republiky (leden 1919), pravděpodobně by získala „maximálně“ jedno procento hlasů. Pracující se zaměřovali spíše na Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224221