II. Trhliny v kremelském matrixu
Řekli: „Děkujeme.“ Byli v Moskvě noví a nevyznali se. Okružní silnice dokázaly člověka zmást, mohli jste po nich jezdit pořád dokola celé hodiny, a nevědět, kde odbočit. A Jana se opět přistihla, jak se snaží dokázat řidičům, těm klukům z venkova, že není zločinec. Snažila se ten pocit ovládnout – co záleží na tom, co si oni myslí? Ale záleželo na tom. Protože se potřebovala nějak udržet u toho života, který žila včera. Ještě včera, a mizel. Věznici uslyšela, ještě než ji uviděla. Otevírání trojích železných vrat. Otevírání masivních zámků a západek. Otáčení velikého stroje. Pak anton naplnilo jasné magneziové světlo, které ji oslnilo. Bylo slyšet psy, mnoho psů, jejich vrčení, vytí a štěkání a škrábání na stěny antonu. A zápach. Zápach věznice. Zatuchlost a vlhko a cigarety. Na ten zápach nikdy nezapomene.
Po celou tu dobu, co natáčím Janin příběh, si říkám: Dovolí mi to TNT odvysílat? Poslední dobou mi říkají, že toho chtějí víc o nových ruských ženách, samostatných, nezávislých. Dost už o zlatokopkách. Teď je na startu nová generace. A Jana naplňovala všechny požadované charakteristiky. Byla vysoká, silná a s ohnivými vlasy. V TNT říkali, že chtějí víc dramatu, a toho měl Janin příběh vrchovatě. A byla to taky love story. Když jsem jim příběh nabízel, tak jsem ten aspekt love story hodně vyzdvihoval. Ale co to ostatní? Kolik mi toho může projít? Neoprávněné zatčení – snad. Záleží na tom, jak to pojmu… Vykoupení z věznice Shawshank? Byl to paradox – TNT chtěla nacházet nové hrdiny. Získat si novou (lukrativní) střední třídu (a servírovat jí inzerci). Ale TNT se nemohla dotknout politiky. A to se v určitém bodě střetne.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224182
A pak se probudíte a, můj Bože, je z vás trestanec
Karambol. Takže celou dobu očekávám telefonát: „To nemůžeme odvysílat. Sorry, Pííítrrr, to nemůžeme odvysílat.“
Probudil ji zvuk čtyřiceti šesti kašlajících hrdel. Všude viděla jen ženy. Bylo jich tolik a byly tak blízko, že to vypadalo, jako by netvořily samostatné lidské bytosti, ale rozčlenily se na jednotlivé části těla – desítky nosů a spousty rukou, nohy trčící z paland, zadky, stehna a prsa. V její cele bylo čtyřicet šest žen namačkaných tělo na tělo; bylo to jako jet metrem ve špičce, až na to, že nebylo kam vystoupit. V rohu na druhém konci byla kuchyně a televize, na níž běželo MTV tak nahlas jako v nějakém nočním klubu. Někdo tancoval, svíjel se mezi palandami. Stále bylo slyšet křik, nadávky, zpěv a smích. Nad ní nějaká žena chrápala a vedle ní někdo šustil papírovými pytlíky. Na konci místnosti byly záchody a z pěti kohoutků neustále proudila naplno voda, protože něco prasklo, a všechny kašlaly. Pak byl čas na vycházku. Sešly dolů po schodech na dvůr – řada navazujících betonových chodeb, jež vedla do miniaturní betonové šachty desetkrát deset metrů se dvěma stromečky a mřížemi nahoře. Chodila sem a tam a myslela při tom na tygry v kleci. S nikým nemluvila, aspoň zpočátku ne. V noci slyšela vlaky. Věznice byla přímo vedle trati. Žádná okna nevedla ven, ale slyšela signály a houkání vlaků, jež jí celou noc nedaly spát. Venku byla předměstská Moskva. První dny jen psala. Schoulila se na posteli a psala dopisy Alexejovi. Milostné dopisy. Udržovaly ji při smyslech. Byly nasládlé a sentimentální a nehodlala je nikdy odeslat, ale potřebovala myslet na život venku. Psala o jeho očích, o tom, jak sní, že se s ním miluje, jak s ním chce mít děti, jak z nich bude rodina. Pokaždé když se
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224182
II. Trhliny v kremelském matrixu
otevřely dveře cely, trhla sebou v naději, že stráž řekne, „Jakovlevová, jste volná,“ ale samozřejmě se to nikdy nestalo. Neměla povolené návštěvy rodiny, ale rodiče jí poslali balík s oblečením. Šaty byly tak cítit domovem, že propukla v pláč. Přistoupila k ní starší žena, která vypadala jako Eskymačka. „Nebreč,“ řekla jí přísně. „To je to nejhorší, co můžeš udělat.“ Starší žena vytáhla z kapsy pár fotografií. „To jsou moje děti. Neviděla jsem je tři roky. Ale nebrečím. Všem se nám chce brečet.“ To bylo poprvé, kdy Jana mluvila se spoluvězeňkyní. Napsala dopis sama sobě, seznam přikázání: Nelituj se. Neplač. Nemysli na svůj život venku. Buď trpělivá. Počká na tebe. Neopustí tě. Usmívej se. Miluje tě. V dalších dnech se začala po cele pozorněji rozhlížet. Každá postel představovala mikrosvět. Jedna žena se modlila, druhá psala, další hrála karty. Najednou se zvedla skupina asi půl tuctu žen a odešly do rohu cely, postavily se do kruhu a začaly cvičit. Dřepy, kliky, břišní svaly. Vypadaly jako klopýtající medvědi. Dělaly všechno špatně. Jana k nim přišla a zeptala se, jestli se může připojit. Druhý den je začala opravovat, nejdřív mírně, jen jim ukazovala, jak dělat cviky správně. Koncem týdne už byla jejich trenérka. Pomalu je začala poznávat. Ukázalo se, že se tu všem opakovaně zdá tentýž sen: snaží se někomu zatelefonovat, a nemůžou se dovolat. Jí se to zdálo každou noc – snažila se zavolat Alexejovi na mobil, ale byl nedostupný. Vědět, že se tady ten sen zdá každému, byla úleva.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224182