Ocitli se spolu v hradní komnatě, kde v kolébce leželo novorozeně. „To jsi ty, syn krále Uthera Pendragona. Přichází tvoje matka, královna Igraine,“ uslyšel Artuš průvodcův hlas. Vešla paní tak líbezná, až Artuše srdce zabolelo, a dítě něžně objala. Ze tmy se vynořily bledé ruce. Královna jim podala dítě, které předtím zahalila plachetkou. Tajemné ruce pak odnesly chlapce daleko do lesů. Hrad mezitím obklopila cizí vojska a palác pohltily plameny, všude ležely stovky mrtvých těl. Artuš viděl plačící tváře, ale nářek neslyšel. Vnímal jen hukot větru. Letěl teď s průvodcem nad krajem, proráželi mračna jako dva krahujci, kroužili nad poli a pastvinami. Z vypálených vesnic a hradů stoupal kouř, zubožení lidé se choulili v lesních skrýších. „Anglie strádá, Artuši. Potřebuje krále, který spojí všechny rytíře a bude naslouchat svým poddaným.“ Tajemný muž doletěl s Artušem k velkému jezeru a natáhl ruku nad hladinu. Voda se zavlnila a Artuš viděl, jak se v ní něco blýská a přibližuje. Z hlubin jezera se vynořila krásná bytost v bílém rouchu. Držela skvostný meč vykládaný barevnými kameny a perlami, s kaleným modravým břitem, broušeným dvakrát po obou stranách. Paní promluvila: „Vezmi si, Artuši, meč Excalibur. Dokud ho budeš držet, nikdo tě neporazí.“
98 Artuš a Guinevra Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224172
Artuš vzal meč do ruky a zamával s ním nad hlavou, až vzduch zasvištěl. Paní Artušovi s úsměvem pokynula a ponořila se zpátky do jezera. Král se otočil ke svému průvodci. Jenomže ten zatím zmizel a namísto jezera byla kolem Artuše jen bílá pláň. Nad ní zářily tisíce hvězd. Artuš se rozběhl kupředu, doprava, doleva, měnil směr, ale nevěděl, kam má běžet. Když se unavil, sedl si. K čemu je králi meč a odvaha, když si neví rady? V tu chvíli vedle něj zase seděl jeho průvodce: „Mohu být tvým rádcem, králi Artuši.“ „Kdo jsi?“ „Říkají mi Merlin. Kdo jsem doopravdy, to ví jen vítr v korunách stromů.“ Král Artuš se probudil v hodovní síni. Rytíři spali, hlavy položené na stolech. Jen Merlin klečel u krbu a foukal do doutnajícího polena, až se rozhořelo. V jeho záři se na Artušově klíně zatřpytilo modravé ostří, kameny a perly. Už nedržel starý černý meč, který vytáhl z kamene. Pevně svíral zářící Excalibur.
Artuš a Guinevra 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224172
III. Král Artuš už nebyl chlapec, ale silný muž. S Merlinem po boku sjednotil anglické rytíře. Některé přesvědčilo slovo, jiné musel přesvědčit meč Excalibur. Král Leodegran byl dávným druhem Artušova otce. Teď jeho hrad obléhali nepřátelé. Král Artuš mu přispěchal na pomoc se svými rytíři a obléhatele od přítelova hradu odehnal. Po boji vyběhl z brány sám Leodegran a mladého krále vděčně objal. Z hradu vyšla i jeho dcera Guinevra, bílá tvář jí zářila jako měsíc nad jezerem. Sotva na ni Artuš pohlédl, věděl, že jedině ona může být anglickou královnou: „Dej mi svou dceru za manželku!“ „S radostí!“ zvolal pan Leodegran. „Váš sňatek navždycky zpečetí naše přátelství.“ Novomanželé dostali od tchána zvláštní svatební dar: veliký stůl. Artuš se neudržel a postěžoval si Merlinovi: Jiné nevěsty přinášejí do manželství zlato a poklady, ale Guinevra dostala jen kulaté prkno.“ „Nemluvíš rozumně,“ pokáral ho Merlin. „Kruhový stůl je největší div, jaký Anglie poznala. Dej kolem něj postavit hrad a stůl ti prokáže velké služby.“ Artuš tedy kázal vybudovat kolem stolu mohutný hrad a dal mu jméno Camelot. Široko daleko nestál nádhernější palác s vyššími věžemi a zářivějšími okny. Hrad hlásal do daleka: Hle, zde sídlí a panuje král Anglie. Na Merlinovu radu pak Artuš sezval rytíře ze všech koutů země: „Drazí pánové, posaďte se ke stolu.“ Rytíři váhali, nemohli najít čelo stolu, kam by s úctou usadili svého krále. „Tenhle stůl je stolem rovnosti a svornosti. Připomíná, že před Bohem jsme si rovni,“ vysvětlil jim Merlin.
100 Artuš a Guinevra Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224172