záchranu. V úvahu připadal jen vězděchod nebo motorový člun. Překvapení byli nakonec všichni. Já především proto, že se jim podařilo vůbec nějakou pomoc zajistit, oba kamarádi pak z toho, že jako předmět záchrany nebyla Lina, ale já sám. Lina byla překvapená, proč jí vůbec něco vyčítáme. „Šapka utonula,“ řekla na to, abych si i já svůj podíl viny konečně také uvědomil. Zasloužil bych opravdu pár facek. Hlavně kvůli Lině, která sice chtěla pádlovat z vlastní vůle, ale v tomto směru si výtku nezasloužila, protože z toho neměla rozum. Já bohužel taky ne, a proto to špatné rozhodnutí a za ně těch pár facek. Pak mně došlo, že jsem už druhý den nic nejedl, ale než se podařilo deficit smazat, upadl jsem do dvanáctihodinového spánku beze snů a ani jsem nezaregistroval, že nás mezitím několikrát navštívil lovec Joki Poki. Když jsem se konečně probral, byla v Uelenu zorganizována záchranná výprava na odfouknutý kajak a pádlo. Jegorův kajak, který vyhodil Bolšuju Golovu ze sedla, jsme s motorákem za hodinu lehce našli na břehu laguny, ale pádlo zmizelo kamsi po větru. Vedoucí naší dohodnuté doprovodné loďky Stanislav byl ochoten kajak za motorákem přitáhnout zpátky. A vypadalo to, že je ochoten hledat i pádlo. Jeho ochota byla vcelku pochopitelná, protože bez nás by se na Aljašku nikdy nedostal. K záchranné výpravě se přidal i policajt v civilu, který na Aljašku sice plout nemínil, ale zato pojal touhu navštívit naši domovinu a už dříve se zmiňoval o písemném pozvání. Měl ovšem manželku, šest dětí a nějaké strýce a tety, kteří se v rámci pozvání k jeho rodině také vehementně hlásili. Oskara jímala hrůza při pomyšlení, že budou všichni chtít přijet, že je všechny budeme doma také krmit, opatrovat a vůbec za ně ve všem ručit. K dovršení všeho se přidal ještě můj zachránce s rodinou a starší neznámý člověk v holinkách a vatované bundě, majitel rozeschlé veslice. Jeho oblečení bylo pro plavbu nanejvýš nevhodné, nehledě na mohutnou beranici, která by ho určitě dokázala sama stáhnout pod hladinu. „On tóže iščet,“ podpořil ho policajt, abychom si nemysleli, že se na vodě jen předvádí a že nemá s naší záchrannou akcí nic společného. Zachráněný kajak byl ale plný kamení, jak ho se sílícím větrem natlačil do otvoru mohutný příboj. Po vyházení meJiří Havel
98 Ruská setkání
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224125
tráku kamení vypadal kajak na první pohled jako dřív a Jegor na něm neshledal žádná poškození ani estetické vady. Plno narážek a nejapných prohlášení o noci plné erotiky s Linou jsem si ale vyslechnout musel a všechno jsem beze slova snesl s pocitem viníka. Po nějaké době našel Stanislav pádlo, odváté úplně na opačný konec laguny. Všichni hledající se uklidnili a překvapivě ztratili i zájem o návštěvu naší republiky a tím i o pozvání. Oskar usoudil, že zdejší lidé netrvají nijak vehementně na svých touhách, ale bohužel i slibech a je jim vcelku jedno, jak události kolem nich dopadnou. Snad jedině pograničniki nikdy od svých předsevzetí neustoupí a budou cílevědomě a poctivě hlídat hranici ještě dalších sto let poté, kdy už možná žádné gosudarstvo nebude existovat. Vyřizování pořád vázne Starosta Anoz nám nabídl sud nafty pro doprovodnou loďku, která s námi popluje na Aljašku. Oskar chtěl vědět, co to bude za loďku, když doposud jsme tady kromě bídného velbotu z kostěreznoj a plechového člunu mého zachránce žádnou jinou neviděli, a vznesl pochybnost, jestli nebudeme naopak my zachraňovat naše průvodce, kteří nebyli nikdy dál než pět kilometrů od pobřeží. Ani motor velbotu nebyl v nejlepší kondici a sami jsme byli svědky, jak často ochotně chcípal a neochotně naskakoval. Za těchto okolností se nám zdál nákup sudu nafty mimo sled událostí. Abychom získali větší důvěru v Anosovy sliby, starosta udělal konečně reálný krok. Ještě k tomu nominoval z kostěreznoj šest reprezentantů, kteří s námi na Aljašku jako doprovodná posádka poplují. Všechny jsme pochopitelně znali, nejvíc pak Stanislava, protože byl postavou i funkcí nejvyšší. Od prvního dne neušel naší pozornosti. Nosil silné brýle s výraznou tlustou obroučkou a svoje umaštěné modráky nikdy nesvlékal. K tomu byl také velitelem místního loveckého sdružení a jeho zásluhou přitáhli lovci na pláž právě ty dvě velryby, jejichž porcování jsme byli přítomni. Jegor se snažil dovolat plukovníkům do Ureliki a proti všemu očekávání se mu to povedlo. Povedení plukovníci, kteří nám už před měsícem slibovali povolení z Petropavlovska a přáli hodně úspěchů, si ale na nás nemohli nějak dlouho vzpomenout, ptali se, Jiří Havel
99 Ruská setkání
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224125
kteří to jsme a tvářili se, jakoby v Uelenu stála fronta čekajících kajakářů. Nakonec si ale přece jen vzpomněli a hned také znali odpověď, že z Petropavlovska už brzy povolení přijde a že máme být trpěliví. Naši trpělivost sice už dávno spláchly příbojové vlny laguny, ale malý kousíček naděje se vždycky po telefonátech s plukovníky a policajty zase rozhořel, protože jsme si to tak všichni přáli a protože přes veškeré špatné signály nikdo nechtěl přiznat, že nás zřejmě všichni jen tahají za nos. Jak už to bývá, ve stejnou dobu se na břehu objevil uniformovaný mladíček z tajemného domku NKVD a k našemu úžasu se bez okolků zeptal, v kolik hodin chceme dnes vyplout. Pět týdnů nic a najednou to musí vědět přesně, prý kvůli celníkům. Skutečnost, že o hodině vyplutí ale vůbec nerozhodujeme my, protože o ní rozhoduje jen vítr, příboj a zip, s tím strážci hranice vůbec nepočítali. Bylo to na infarkt, protože o větru a vlnách se s nimi už mluvilo stokrát. Vybuchl jsem, ať se na minutu vyplutí zeptá plukovníků v Ureliki, velitele pohraničních vojsk v Petropavlovsku, bagážníků v Moskvě na nádraží. A hlavně přihlouplé Máji v jídelně. Tu protivnou komedii už nešlo vydržet. Mladíka moje reakce vůbec nerozhodila, usmíval se jako retard a tvářil se, že mému rozčilení, ani důvodu mého vzteklého proslovu, vůbec nerozumí. Ve skutečnosti ale chápal všechno moc dobře s vědomím, že moje řeči nejsou pro něho ničím jiným než pouhým bzučením much a že situaci držíme v rukou stejně pevně, jako držíme vítr, který nám plácá kapucí větrovky a vzápětí se rozplyne za rohem nejbližší chalupy. Také jsme se nedověděli, co bude se šesti lovci, kteří nás mají přes úžinu doprovázet. Od počátku se řešilo jejich písemné pozvání z Aljašky a vždycky jsme slyšeli, že to není problém, protože mají na druhé straně průlivu příbuzné. Stačí prý anglicky zatelefonovat, což bylo zdůrazňováno především, do Nome jisté rodině Sulukově a ta už všechno zařídí. Ve skutečnosti se zástupce rodiny Suluk na druhém konci drátu jaksi nemohl vpravit do rozhovoru, nechápal vůbec, proč voláme a proč vykládáme o nějaké plavbě přes Beringovu úžinu, a dokonce i o jakýchsi příbuzných. Nic z toho, co nám doposud naslibovali lidé uniformovaní i lidé civilní, lidé se směšně vysokými brigadýrkami, i ti v obyčejných Jiří Havel
100 Ruská setkání
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224125