koèku i ko átka, co se k ní tulila: „Pán Bùh po ehnej“. Oslovila jsem je úslovím, kterým krásu tohoto svìta doprovází naše babièka. v Byl to moc hezký obrázek. Jenom ho zarámovat a ulo it do pamìti. V „galerii pamìti“ mám takových obrázkù rozvìšených hodnì. Tohle mì uèil tatínek. „Kdy uvidíš nìco hezkého, pøedstav si kolem toho rámeèek. A potom si pøedstav, e si ten obrázek zavìšuješ do galerie. Sna se zapamatovat si ten obrázek, aby ses k nìmu mohla vracet. Pokud budeš mít ve vzpomínkách rozvìšených hodnì takových obrázkù, budeš se moct svou galerií procházet. Kdyby ti nìkdy bylo smutno. Já mám takovou galerii… Mnì to poradil mùj tatínek a návštìvy v té tajné galerii mi pomáhají.“ Pøedstavila jsem si rámeèek kolem koèièí lásky, co se pøede mnou objevila. Ko átka nebyla šplhounská, nepøedstírala, e se Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224072
mají ráda. A e s koèièí matkou mají nejlepší vztahy. Kdepak, všechno vypadalo naprosto pøirozenì. Jako by pøirozeností svìta byly vlídnost a láska. Veliká vlídnost… a láskyplnost. „Hezký, viï, hezký,“ šeptala dcera. Kývla jsem. Zatou ila jsem být malým ko átkem. Hajá si a nemá starosti, jaké na mì dnes èekají. Ko átka vypadala, jako by mìla jediné poslání: být š astná. Šíøit kolem sebe radost a štìstí. Ukazovat blízkým, jak je jim s nimi dobøe. „Budeme se k sobì chovat jako koèky. Pøidáš se k nám?“ Obì holèièky se na mì dívaly napjatì. Usmívaly se a pokyvovaly hlavièkami. Aby mì pøimìly také ke kývnutí. A tak jsem kývla. „Budeme na sebe mluvit jenom mòoukavštinou. To znamená: budeme si øíkat jen hezké vìci,“ øekla starší dcera. „Budeme se k sobì chovat ko átkovsky. Nebudeme dìlat nic, co by rozèilovalo,“ øekla mladší. v Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224072
Nevydr í jim to – Samozøejmì. Své dcery znám. ádná zábava jim ještì nevydr ela dlouho.
A tohle by pro nì mìla být zábava? Ale koneckoncù, proè ne… Proè by nemìlo být zábavou chovat se ke svým blízkým hezky… Dívám se na dcery. Pøistupují plaše, ko átkovsky, k pelíšku – K domovu naší dobré, trpìlivé koèky. Sklánìjí se nad ním – Tají dech. I tuhle chvíli, i ty dvì dcery, sklonìné nad koèièím pelíškem, bych si mìla ulo it do rámeèku. Dát do galerie. Ka dý den se èlovìk setkává s obrázky, které by si zaslou ily být ulo ené do galerie. A èekat v ní na chvíli, kdy by mohly návštìvníka galerie potìšit. Dokazovat, e tenhle svìt není tak teskný, jak si myslí… Ka dý den se èlovìk setkává s tolika obrázky, co udìlají radost. Jen e jen se v pamìti mihnou… rozplynou… Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224072