„Ať si to uvědomujeme, nebo ne, a častěji nikoli, média skládají náš obraz světa. Svým způsobem vytvářejí realitu. Někdy utkanou z matérie, z níž se sno vou i naše sny, někdy opřenou o empirickou realitu, tedy o smyslově evidentní skutečnost. Není mezi těmi dvěma světy vedena ostrá a jednoznačná hranice, i tomu empirickému světu dodávají média významy, ke kterým bychom sami svým úsudkem dospěli, anebo také ne.“ Při vědomí toho, k jakým změnám došlo ve společnosti po vynálezu knih tisku na konci 15. století, dále po objevu možnosti šíření sdělení prostřednictvím elektromagnetických vln na konci 19. století, a koneckonců jaké změny přivodilo zrození globální sítě sítí, internetu, na konci 20. století, se nabízí otázka: Jsou zásadní proměny mediálního systému jen jednou z povah Změny,1 nebo jsou jednou z jejích hlavních příčin? Soudě podle míry našeho současného ponoru v médiích se nabízí volba příčiny před povahou, nebo přinejmenším přiznání rovnováhy oběma faktorům. Podstatnou součástí existence každé společnosti je výměna informací či sdě lení, uskutečňovaná prostřednictvím kódů, rozumějme soustavy znaků a pravidel pro jejich používání. Pouhé využití komunikačního kódu (např. přirozeného jazyka) se v průběhu času ukázalo jako nepostačující. S rozvojem západní civi lizace narůstala potřeba přenášet sdělení na větší vzdálenost, nabídnout je v co nejkratším čase co největšímu množství příjemců, proto se nedílnou součástí našich dějin stal i vývoj sekundárních komunikačních médií (tisku, dále celé škály přístrojů mechanického, analogového či digitálního nahrávání, stejně jako prostředků snažících se dostat sdělení ke vzdáleným adresátům prostřednictvím přenosové vysílací techniky – od telegrafu přes telefon, rozhlas až po televizi či počítačové komunikační sítě). Dosavadní historie lidské, respektive mediální komunikace je pro nás po učením, že nová média nevznikají spontánně a nezávisle, nýbrž se vztahují ke komunikačnímu systému společnosti a médiím v něm již existujícím. Objevují se postupně jako součást širší proměny. Podle dnes již klasické teorie Marshalla McLuhana (2000, 90) je v nových situacích ve skutečnosti vidět duch starých situací: „V televizi je vidět film. Na teletextu je vidět staré psané slovo. Skrytou silou změny je nová rychlost, která mění souřadnice síly. Nová rychlost vytváří nové skryté pozadí, proti němuž se staré pozadí stává odpadlou figurou. Funkcí odpadlíka je odhalit nové skryté pozadí nebo prostředí. Tento vývoj se může uskutečnit buď jako individuální, nebo jako společenský“. Úvahy o důsledcích vzniku a existence nových médií či jejich budoucnosti je proto nezbytné opírat o širokou a integrovanou znalost dějin lidské komunikace a historických vzorů transformace médií.
1/ Změnou s velkým Z máme na mysli dějinné kolapsy či transformace vymezené výše (viz Bárta, 2011).
104 Václav Moravec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224041
Inspirativní je v tomto ohledu koncept teoretika médií Rogera Fidlera (1997, XV) z konce devadesátých let minulého století, jehož středobodem je po jem mediamorfóza. Má se jím na mysli „transformace komunikačních prostřed ků, obvykle způsobená složitým vzájemným působením potřeb, komunikačních a politických tlaků i sociálních a technologických inovací“. K takto chápané trans formaci komunikačních, respektive mediálních systémů dochází od počátku dějin lidstva a bývá nazývána různě. Již citovaný Fidler rozlišuje trojí mediamorfózu. První představoval vznik mluveného mateřského jazyka, druhou vznik písemné podoby jazyka. Obě me diamorfózy přivodily zásadní proměnu komunikačního systému, změnily a roz šířily lidské myšlení, kulturu i technologie. Třetí mediamorfózou je vznik médií zprvu vázaných na elektřinu (tzn. rozhlas a televize) a jejich pozdější digitalizace a komputerizace – což umožnilo na straně jedné dát komunikační odpověď na potřeby v epoše rozvíjející se průmyslové společnosti a globalizace a na straně druhé mělo významný vliv na život lidí i společnosti. Třetí, a zatím poslední, mediamorfóza je vázána na vznik digitálního jazyka.2 Fidlerův (1997, 24) koncept mediamorfózy staví na třech základních princi pech. Jsou to: —— Koevoluce – kdy jsou všechny formy komunikace pevně usazené do ko munikačního systému společnosti a nemohou v naší kultuře existovat ne závisle na sobě. Koevolucí se proto rozumí postupný a integrovaný vývoj dvou či více typů médií, při němž dochází k vzájemnému přizpůsobování se. Rozmanitost komunikačního systému a mediálních technologií, kterou v současnosti považujeme za samozřejmost, by proto nebyla možná, pokud by zrození každého média vedlo k zániku média předchozího. —— Konvergence – jíž se na má mysli sbližování jednotlivých prvků komuni kačního, respektive mediálního systému. Projevuje se v několika rovinách, například technologické, kdy se jednotlivé typy médií integrují do jednoho (chytrý mobilní telefon či tablet nám poskytuje funkce fotoaparátu, televize, knihy atd.), korporátní, kdy jedna a tatáž korporace vyvíjí činnost v různých oblastech komunikace a v různých médiích, včetně internetu, či prostorové, která zahrnuje procesy globalizace a lokalizace transferu obsahů nejrůzněj ších forem mediální komunikace. —— Komplexita – komunikační systém společnosti je nutné chápat jako kom plexní (tzn. složitý) adaptivní systém. Jedině pak lépe porozumíme tomu, 2/ Digitálním jazykem se má na mysli binární kód složený ze sekvencí jedniček a nul. Binární kód může kódovat znaky libovolného jiného kódu (např. textu, obrazu či zvuku). Se sekvencemi jedniček a nul na strojové úrovni nedokáží lidé pracovat, proto nutně potřebují „překladatele“. V tomto případě jimi rozumíme jakákoliv zařízení schopná algoritmické manipulace s daty v binárním kódu, ať již mají podobu klasického stolního počítače, chytrého mobilního telefonu, tabletu nebo jakoukoli jinou (Moravec, 2016).
105 Václav Moravec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224041