„Hoho! To abychom nevěděli! Snad nemyslíte, že jsme svatí. Já sám vyvedl za mladých let leckterou hloupost —“ „Ustaň, bídníku, ustaň! Neznesvěcuj božský ten cit svým hrubým dechem! Ne, tys nikdy, nikdy nemiloval. Tys neschopen toho svatého žáru.“ „No, mluvte si, co chcete. Ale jestli rozumíte svatým žárem to, co my na Zemi prostě jmenujeme namlouváním, mohl bych vám leccos povídati ze svých mladších let a ještě nyní — zde to mohu říci — spatřím-li švarnou holčici, leckdy neodolám pokušení vzít ji za kulatou bradu nebo ji štípnout do červené tvářičky —“ „Mlč, ohavníku! Ni slova více! Žasnu nad nízkostí, která se může takto rouhati vznešené důstojnosti posvátného ženství.“ „Ajajaj! Snad tu nemáte na Měsíci samé nedůtklivé princezky! Posvátné ženství! Či snad se dokonce modlíte ke svým krasotinkám?“ „Ovšemže se modlíme ke svým andělům, ke svým světicím a bohyním — neboť věz také, že těm korunám stvoření přikládáme jenom jména nejsvětější. Vidím, že tě musím především poučit, jak se sluší chovati k těmto zázrakům nebeským. Zjeví-li se ti některá z těch perel veškerenstva, musíš padnouti na kolena a zlíbati lem její řízy. Vzneseš-li svých zraků k ní, musí zářiti neskonalým obdivem, a mluviti nesmíš k ní jinak než nadšenými hymnami.“ „A to máte pěkné způsoby! To by se mi chtělo — klekat před ledajakou zástěrou!“ „Zadrž, zlolajný jazyku! Nemůžeš-li pojmouti naše ušlechtilé mravy, alespoň se jich nedotýkej svou mrzkou blasfémií. Prohlašuji, že nestrpím tě ani chvilku déle po svém boku, neslíbíš-li, že budeš jednati dle mého poučení.“ „Nu, třeba tedy. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Jen, jsou-li alespoň vaše měsíčanky k čemu —“ „Seraf, kterého zakrátko spatříš, jest nedostižným souborem rajských vděků. Již patnácte let nyju horoucí touhou k té spanilé hvězdě, šeptaje jitřní zoře a lkaje večerním červánkům líbezné jméno: Etherea!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223949
„Patnáct let! Pěkně děkuju. Na vašem místě byl bych té kamenné slečně dávno zazpíval: Pro jedno kvítí slunce nesvítí a tak dále.“ „Kamenné? Etherea kamenná? Ó, cherub tento je ztělesněný cit a blahé tušení mi praví, že i ona sklání ke mně liliový kalich své lásky.“ „Tedy vám brání starý? Je to snad zámožný člověk a myslí si, že nějaký hladomřivý písnič — či, tento — zkrátka, že se nehodíte pro jeho dceru?“ „Ó, vznešený ten muž ctí vysoko poezii a svěřil by mi svůj klenot s radostí. Jest mým otcovským přítelem a nestrpím, abys mluvil nešetrně o velebném kmetu, který probádav hloubavým duchem všechny tajiny všehomíra, nyní v tichém útulku, vzdálen ruchu měsíčního, žije toliko štěstí své anjelské dcery.“ „Ach — tedy nějaký profesor v penzi!“ „Profesor! Nevystihlý mudřec, pravím ti, nejpřednější z našich filozofů.“ „No buďsi! Ale teď mi řekněte: Má-li vás ona ráda a není-li tatík proti tomu, proč si ji tedy k ďasu neberete za ženu?“ „Ó, svatá prostoto pozemská! Tedy prozaickou ženitbou mám se připravit o to sladké toužení, o ten božský ples a žal, o tu neskonalou poezii čisté, ideální lásky? Což nevíš, že se závojem nevěstiným strháme zároveň nejkrásnější sen svého života?“ „Nejsem sám advokát ženění; ale slyšte, je-li u vás všech takováhle láska v obyčeji, odkud se pak berou —“ Blankytný odvrátil se s nevolí od pana Broučka a zacpal si dlaněmi uši. Pak naladil své varyto a začal k líbezným jeho zvukům zpívati nadšenou píseň. Pan domácí, vznášeje se (ano, doslova: vznášeje se) podle něho, oddával se zatím prozaickým úvahám. Měsíčan pěl: „Ó, hvězdný van již kane v duše mojí šer — již v kalich ňader plane vonná hudba sfér — již cítím v rajském blízku její vlahý zor — jak v perlách vodotrysku dálný meteor!“ Pan Brouček přemítal: Ubohý Matěji, kam jsi se to dostal na stará kolena! Má to pánbůh také divnou čeládku na svých 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223949
planetách. To jsme my na Zemi přece jen chlapíci proti těm potřeštěným měsíčním strašidlům. Vždyť to nemá ani kus poctivého těla na sobě! Jsou-li zde také zvířata podle nich — Počkejme, přitočím se k té křídlaté kobyle, která vypadá napohled dosti pěkně. — Ach, ty můj bože! Cítíš mezi prsty pavučinu místo masa… Pomoz pánbůh, jsou-li také měsíční voli a skopci z takové rasy! Měsíčan pěl: „Ó, jitřenko ty rosná dumných perutí — ty škeb le perlonosná, stinná labuti — ó, kněžko luzných tajů, zjev mi hvězdnou líc — an z bájných lásky krajů zpěv ti blýská vstříc!“ Pan Brouček přemítal: Povídá, že mu starý přeje a dcera také. Něčím nás tedy musejí uvítat — ale čím, to je ta otázka. Aby takhle ti éteričtí měsíčané požívali jen větrových pokroutek a limonády! Za takovou snídani bych se pěkně poděkoval. V / (MĚSÍČNÍ ARCHITEKTURA. — VELEBNÝ KMET. — MĚSÍČNÍ DOMÁCNOST — DOSTAVENÍČKO VŠECH UMĚNÍ. — OBČERSTVENÍ, PROZATÍM SLÍBENÉ. — NÁKLONNOST MĚSÍČANŮ KU KVĚTINÁM. — PAN BROUČEK ZAČÍNÁ POCHYBOVAT O JEJICH DOBRÉM ROZUMU. — MĚSÍČNÍ FILOZOFIE. — BROUČKŮV KRÁSNÝ SEN A TRPKÉ PROBUZENÍ. — ŠEVEL ANDĚLSKÝCH PERUTÍ.)
Konečně ukázal měsíčan stranou do výše a zvolal: „Hle, ráj mých tužeb a cíl naší pouti!“ „Ten holubník?“ podivil se pan Brouček. A bylo to vskutku stavení podivné. Na vysokém sloupu, který měl tvar čapí nohy, vznášela se v povětří budova ne sice veliká, ale jevící bohatou směs prazvláštních tvarů. Byla to fantastická slepenina hranatých a kulatých partií, s odvážně vystrčenými arkýři v podobě draků a jiných nestvůr, s visutými galeriemi a křivými vikýři, se střechou v podobě zvonu nahoru obráceného, s okrouhlými vížkami spirálovitě točenými nebo nahoře zahnutými jako pastýřské hole — zkrátka, pravá míchanice nejnemožnějších slohů. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223949