* „Vždyť jsem to mohl udělat já,“ řekl Dooley s pohledem na stovky miniaturních světélek natažených v korunách starých javorů a v zimostrázu. „Měla jsi mě na to zavolat.“ „Mně se to tam nahoře líbilo.“ Lace nahlížela do oken ložnice, která bude brzy jejich, hleděla přes cestu ke statku Hershellových, viděla Trumana, který si vykračoval přes dvorek, jako by měl nějaké důležité poslání. „Skvělá práce,“ řekl Dooley. „Jsi úžasná.“ „Dnes po večeři je rozsvítíme, ano? Jenom na zkoušku. My dva.“ „Ujednáno,“ souhlasil.
* Zametat, zametat a ještě jednou zametat. Za posledních pár týdnů se jí udělaly mozoly. Jelikož ale má být farmářovou ženou, což si přála z celého srdce, mozoly jsou nevyhnutelné. Zametala ráda, bylo to jako akt usmíření. Veškerý mrtvý hmyz, zbytky posekané trávy, psí chlupy, vše, nač si vzpomenete, letělo z verandy pryč do milosrdné trávy. I Dooleyho dlaně, kdysi „knihomolsky měkké“, jak tomu říkal, začínaly nést stopy hrubé práce. Když ho Lace držela za ruku, líbilo se jí to, jako by měli nějaký společný talisman.
* Cynthie pozorovala Lace, která mířila k plotu s kbelíkem v ruce. Truman za ní běžel jako pejsek. Okno nad výlevkou v jejich domě v Mitfordu hledělo k živému plotu a staré faře, což nebyla nejhorší vyhlídka. Tady mohla pozorovat proměňování světla a stínu na loukách oživených pasoucími se kravkami. Vždycky se jí líbilo, jak krávy nonšalantně přijímají veškeré okolnosti. Kráva jako by říkala: Je to fajn, já jsem spokojená. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223943
Teď se jí zdálo, že Lace na někoho volá. Cynthie popošla, aby viděla, na koho. Na Mašinu. Blížil se tryskem. Panebože, vypadal nebezpečně, když se hnal nejvyšší rychlostí přes louku. Cynthie věděla, že býk patrně nedokáže zdolat ohradu, ale přece byla v pokušení otevřít okno a zavolat: „Ustup!“ A už tam byl, překonal tu vzdálenost, doběhl k plotu a Lace ho hladila po ohromném hladkém čumáku. Pak Lace sáhla do kbelíku a vytáhla zřejmě nějakou ne odolatelnou pochoutku, protože ten šest a půl metrákový býk jí doslova žral z ruky.
* S otcem Timem pracovala na svatebním programu, snažila se, aby všechno i všichni zapadli na správné místo. Na Dooleyho daru pracovala, jakmile si utrhla volnou chvíli: Patnáct minut. Deset minut. Tu a tam i hodinu. Nemohla se zastavovat a napravovat každou menší nedokonalost; musela jít vpřed a zůstat otevřená vůči všemu, co se naskýtalo právě nyní, v přítomném okamžiku. Díky, díky, díky. Určitě se mu to bude líbit stejně jako jí. Bude to nejlepší svatební dárek, jaký mu mohla dát. Žádné manžetové knoflíčky, ani nové pracovní boty, nepromokavou bundu značky Orvis nebo potahy na sedadla do jeho dodávky. Jenom tohle. Jen jedinou skutečnou řeku proudící přímo ze srdce…
* Harley nějakou chvíli nic neříkal. Ať se mu zadrhlo v krku cokoli, bylo mu, jako by se snažil spolknout golfový míček. „Vždyť jsou to jen dvě řádky na kousku papíru,“ řekla mu. „Vzpomeň na Indiánku Sacagaweu a na to, co úžasného ( 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223943
udělala, a jak rád ses učil o Lewisovi a Clarkovi, a jak ses vypořádal s aritmetikou. Vzpomeň si, jak jsi byl šťastný, když se ti podařilo překonat tu zeď strachu z učení nových věcí.“ Chtělo se mu brečet jako miminu, ale vzchopil se a postavil se tomu jako muž. Ještě nikdy nestál před lidmi a nečetl nic nahlas. Kdyby neměl tuhle holku tak rád… „Tak teda jo,“ řekl nakonec. Lace mu vlepila hubičku na čelo, usmála se na něj od ucha k uchu a podala mu kousek papíru se dvěma řádkami vytištěnými na počítači. Harley počkal, dokud neodešla z místnosti, a teprve pak se na papír podíval. „Nechť je jejich společný život znamením…“
* „Deset, devět, osm, sedm…“ Společně odpočítávali a Harley stál u vypínače na světelném stožáru na dvoře. „… čtyři, tři, dva… teď!“ „Jůůů,“ vydechl Dooley. Cítil, jak se mu zježily chloupky vzadu na krku. „Jůůů.“ „Dobrou noc přejeme, Harleyi,“ zavolala Lace. „Vám dvoum taky tak.“ Posadili se na horní schod přední verandy. Zvedl se lehký vánek, světélka blikala. Chvíli nebylo třeba nic říkat. Lace se v duchu modlila. „Chtěl bys, abychom si dnes večer vyměnili své tajné sliby? Myslím právě teď.“ „Jistě,“ odpověděl. „Ano.“ Vzali se za ruce a oba byli ve světle půlměsíce a žároviček ve větvích celí stříbrní. „Já tě nikdy neopustím,“ řekla Lace. Ji opustili oba rodiče – ne fyzicky, nýbrž mentálně, emocionálně jí zmizeli před očima. ( 100 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223943