„Stále kašle a má horkost.“ „Máš ho léčit a ne hřešit před Pánem a porušovat boží přikázání! Ještě nejsi paní ze Záběhlic a do posledního dne se budeš poctivě starat o mé děti, rozuměla jsi!“ „Ano, pane,“ pospíšila si s odpovědí. „Vařím Hynkovi bylinky, co přinesl bratr Ambrož. Jistě mu brzy bude lépe.“ Mikuláš se krátce poškrábal na bradě. „Kam jste dali věci po mé ženě?“ „Jsou uloženy vedle v síni,“ špitla Dalena. „Dojdi pro Bětuši.“ „Hned, pane,“ přikývla a vyklouzla na chodbu. Chvíli nato byla zpět, tváře už měla umyté a vlasy svázané do uzlu. Krok za ní postávala Bětuše. „Přejete si, pane Mikuláši?“ zeptala se z bezpečné vzdálenosti ode dveří. Mikuláš vešel do věže, poklekl k truhlici a otevřel těžké víko. „Vyndejte vše na stůl,“ přikázal jim. V černé okované truhlici byly uloženy šaty a osobní drobnosti po zemřelé. Kožený opasek se stříbrnými plíšky, plachetka na hlavu a k ní přiložený klobouk, vlněné nohavice, dvě lněné spodničky, splývavá halena, jemné rukavice, drobné spony na oděv i do vlasů a čtvery sváteční šaty. Na dně pak zůstal ležet tmavomodrý vlněný plášť s kožešinou a vyšívaným erbem Eliščina rodu. Dalena s Bětuší rozložily šaty na stůl a Mikulášovy vzpomínky se vrátily zpátky v živých barvách. Opět před sebou uviděl svou druhou ženu, její mládí a bezstarostnost. „Vezmi si, co budeš potřebovat,“ řekl Daleně. Přejel rukou zašedlou výšivku okolo krku. „Všechno, kromě tohoto pláště.“ Zahnal dávno vybledlé duchy a otočil se k Bětuši: „Zbytek schovej a pak ukliď síň.“ Dohalická shrábla všechno oblečení ze stolu. Vytlačila Dalenu na schodiště a zašeptala jí do ucha: „Neostýchej se a ber, co uneseš,
• 98 • zima_blok_verze_2.indd 98
4.11.2011 18:04:42 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223820
víc už nedostaneš.“ Vrátila se pro drobnosti, zavřela truhlici a na víko položila vyčiněné ovčí kůže. „Pane, děkuji za dary,“ řekla Dalena zajíkavě. Mikuláš jen cosi zabručel a zabouchl před nimi dveře. „Tolik krásných věcí,“ zašeptala nevěřícně s plnou náručí šatů. „Něco si přešiješ, upravíš a budeš vypadat jak opravdová dvorní dáma,“ mrkla na ni s úsměvem Bětuše.
• 99 • zima_blok_verze_2.indd 99
4.11.2011 18:04:42 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223820
10. pátek Den se zlomil do své druhé poloviny a slunce svítilo stejně ostře jako zrána. Mikuláš se potuloval po nádvoří, oči přivřené před oslepující září, jež se odrážela od ledu, a sledoval pracující řemeslníky. Strážný se vyklonil z ochozu. „Pane, od brodu sem jedou tři muži.“ „Znáš je?“ zavolal Mikuláš. Strážný si zaclonil rukou oči a pak zavrtěl hlavou. „Ne, pane, nemají praporec, ale vědí, kudy jet.“ Jezdci na koních byli rychlí, znali cestu k Okrouhlé. Proto si ušetřili bloudění v závějích a brzy stanuli na mostě. Muž jedoucí v čele mohutně zakřičel k ochozu: „Hej, jste tam někdo? Otvírejte bránu! Přece nás tu nenecháte zmrznout!“ Byl to Vilém Chvojka v doprovodu dvou zbrojnošů. Vrátný s podomkem otevřeli jedno křídlo vrat a jezdci nedočkavě vjeli do hradu. „Konečně v bezpečí,“ vydechl Chvojka, s funěním se sesunul z koně a rozběhl se k Mikulášovi. Ten s překvapeným úsměvem rozpřáhl náruč a srdečně ho objal. „Rád tě zase vidím,“ zvolal a mohutně potřásl Vilémovi pravicí. Chvojka mu položil ruce na ramena a řekl procítěně: „Bratránku, už se ta hrozná novina dostala až k nám. Cestou jsem něco zaslechl a zprávy mě vyděsily.“ Otočil se ke svým mužům: „Chlapi, dolů z koní, trochu je povodit a rychle s nimi pod střechu.“ „Shořely nám stáje, sklady a střecha na čeledníku,“ řekl Mikuláš. „Takže je nemáme kam ustájit, budete je muset odvést dolů k Vrbkovi na dvorec.“ Služebnictvo se vrátilo ke své práci. Chvojku znali, nebyl to žádný nový host. Vilém se rozhlédl po nádvoří a jeho pohled se nejprve zastavil na věži černé od sazí. „Myslel jsem, že to bude mnohem horší. Už
• 100 • zima_blok_verze_2.indd 100
4.11.2011 18:04:42 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223820