1 4 . p r o s i n e c
Když mrzne na bosého Jana, uslyšíš na Hromnice skřivana
V noci sněžení nad Prahou zesláblo, k ránu ustalo úplně. Dopravní zpravodajství přinášelo informace o průjezdnosti silnic a nabádalo řidiče k opatrné jízdě. Nemluvilo se o kalamitě, ale na některých místech napadlo až třicet centi metrů. Ještě za tmy zalehl město zvuk lopat odškrabujících sníh z chodníků a hučení úklidových vozů. Za rozbřesku už neměli silničáři kam sníh odhrnovat, odváželi ho z centra Prahy na náplavku a shazovali do Vltavy. Marián Holina nebyl jen vrchním komisařem pražského Oddělení pro vyšetřování vražd, měl i mimoslužební povinnosti. Patřil k nim úklid sněhu na prostranství před karlínským domem, kde bydlel. Nebyl to obecní pozemek, patřil Mariánově domácí, ale lidé si tudy zkracovali cestu k tramvaji. Padesát osm a půl metru, které bylo třeba udržovat v bezpečném stavu, na kterých nesměl nikdo uklouznout a zlomit si nohu. Marián si v zimním období nařizoval budík na časnou hodinu, aby zkontroloval situaci. Když zaspal a v noci napadl sníh, mohl si být jistý, že se lopaty chopí paní domácí, a toho se děsil. Bylo to ještě nebezpečnější, než kdyby chodník zůstal zavátý. Miladě Štajfové bylo šestasedmdesát let, měla osteoporózu a nemocné klouby; hrozilo, že se při úklidu sněhu vážně zmrzačí. Pokud jde o mentální a verbální schopnosti, ty měla na svůj věk vynikající, hlas zvučný. „Zase ten váš den bude stát za kulový!“ halekala z pavlače obvyklým nahněvaným způsobem, když Marián po hodině práce odložil lopatu a kbelík s pískem (kromě chodníku 98
divky-text.indd 98
22.10.2016 10:01:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223807
prohrnul a posypal i velkou část dvora), shodil ze sebe pracovní vestu a vzal si kabát. Oblékal si ho ve spěchu, zatímco zamykal svůj přízemní byt. „Nechcete si aspoň vypít kafe, než pojedete?“ slyšel seshora dorážení Štajfové. Rozmlouvali spolu tímhle způsobem už patnáct let – ona na pavlači, on dole. Nebyly to vždycky plané hovory. Někdy si sdělovali i důležité věci. „Je mi líto, nemám čas,“ odpověděl. „Kdo nemá čas na snídani, ten si musí udělat čas na doktora!“ odsekla. „Chytejte!“ Naklonila se přes zábradlí, hodila mu svačinový sáček. „Ať ty zločince nezatýkáte nalačno!“ „Co v tom je?“ zeptal se. Sáček byl objemný, vlažný. „Nožičky svatýho Jana.“ „Kde se tu vzaly?“ zeptal se přísně. „Ven s tím! Podle nařízení EU musí výrobce spotřebitele informovat o původu potravin. Odkud ty hnáty jsou?“ Z pavlače se ozvalo pobavené odfrknutí. Občas se mu povedlo proniknout štítem její nasupenosti a věčného bručení, ve vzácných okamžicích ji dokonce rozesmál. „Jsou podle maminčina receptu, ze samých domácích zdrojů,“ ujistila ho. Vzápětí připojila k výrobní informaci ještě teologickou: „Bosej Jan od Kříže byl ten podvyživenej Španěl. Nechte si chutnat!“ Byly z vánočkového těsta se skořicí a rozinkami. Teplé se rozplývaly na jazyku, ale chutnaly, i když vystydly. Marián položil sáček na palubní desku služební Octavie, tak aby na něj dosáhla i Šotolová, a zatímco projížděli Libušskou ulicí, nořili do sáčku ruce, vytahovali Janovy nožičky a mlčky je pojídali. Silnice byla protažená a posypaná, bez velkého provozu. Kdo mohl, rozhodl se dnes pro veřejnou dopravu. Mariána a Šotolovou čekalo tolik schůzek v různých částech Prahy, že se museli připravit na hodiny strávené v autě. Atmosféra mezi nimi byla uvolněná, po včerejším vyjasnění pozic takřka přátelská. Marián věděl, že dřív nebo později 99
divky-text.indd 99
22.10.2016 10:01:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223807
bude muset přiznat barvu a vyrukovat s Ovečkou, ale ještě neměl promyšlenou strategii, a tak nespěchal. „Nejdřív vietnamská komunita, potom zajedeme do nemocnice,“ procházel nejbližší body programu. „V kolik nás čeká ten Černohous?“ „Je mu jedno, kdy přijdeme. Říkal, že cvičí doma.“ „Co cvičí?“ „Na klavír.“ Šotolová si otřela kapesníkem skořici z prstů, zalovila ve své tašce a vytáhla zápisník. „Je to kousek od Nuselských schodů. Studentskej byt. Ještě tam bydlí nějaká Vanda Hroudová. Ta bude doma až po páté.“ „V tom případě tam zajedeme večer. Ať si promluvíme s oběma.“ „Cestou z nemocnice se můžeme stavit u Knotkové,“ navrhla Šotolová s pohledem upřeným do svých poznámek. Byly drobné a pro každého kromě kapitánky naprosto nečitelné. Marián by rád věděl, jestli si nerozluštitelný rukopis vypěstovala schválně. Bylo to jistější než používat Enigmu. I kdyby se její zápisník dostal do nepovolaných rukou, k žádnému úniku informací by nedošlo. „Knotková?“ rozpomínal se. „To je ta, pro kterou Anh pracovala?“ „Nepracovala pro ni, ale pro jejího manžela. Dělala mu asistentku. Je po úrazu postiženej.“ Šotolová zmlkla a hleděla do svých poznámek, jako by je ani ona nemohla rozluštit. „Nejsem si jistá, jestli to interpretuju správně, ale pokud jsem to dobře pochopila, tak spolu byli někde v klubu a Anh naráz utekla. Od tý doby ji neviděli.“ „Utekla? Proč?“ „Nevím. Knotková mluvila potichu, jako kdyby měla něco s hlasivkami. Říkala, že v tý době ležela v nemocnici, že o tom útěku ví jenom zprostředkovaně, ale její muž u toho byl. A jejich sousedka je prý poslední člověk, kterýmu Anh ze svýho mobilu volala. V neděli před deseti dny.“ „To zní zajímavě. Kde bydlí?“ 100
divky-text.indd 100
22.10.2016 10:01:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223807