vrátní a administrativní pracovníci, i ony často zastávaly svoje funkce déle než jejich zaměstnavatelé. Protože pocházely z rolnického nebo dělnického prostředí, byly v otázce mravů často mnohem konzervativnější než rodiny z řad inteligence a středních vrstev, na jejichž syny měly neoficiálně dohlížet a jimž se cítily odpovědné. Mezi rozpustilými mladíky a jejich shovívavými nadřízenými bylo postavení pokojských v té době složité – mohly se opírat jen o morální konvence a veřejné mínění. V šedesátých letech však už staré morální normy přestávaly platit, nebo přinejmenším začínaly být nevymahatelné. A tak vznikala celá řada tichých dohod, které trochu připomínaly nepsaná pravidla, díky nimž přežívaly komunistické státy v pozdní fázi své existence: my budeme předstírat, že vás posloucháme, a vy se budete tvářit, že tomu věříte. Řekl bych ale, že i v roce 1968 bylo jen málo studentů, kteří by měli tu drzost přímo konfrontovat naši pokojskou s důkazem o dámské návštěvě, natož s návštěvou samotnou. Ale na druhé straně jsme už necítili nutnost úzkostlivě zakrývat nepřímé stopy – příležitostný kus dámského prádla nebo jiný doklad noční návštěvy představoval jen malé riziko následného kázeňského zákroku. Jednali jsme, jako bychom si mysleli, že naše pokojská věří, že žijeme kontemplativně jako mniši, a pokojská nás při tom pobaveně a s trochou provinilosti nechávala. Vlastně jsem své pokojské způsobil potíže jen jednou, když jsem mimořádně (a už si ani nevzpomínám proč) dorazil na pokoj úplně namol, padl na postel – a ráno se probudil ve velké louži zvratků. To ráno moje pokojská, starší žena jménem Rose, beze slova, jedním 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223806
pohledem odhadla situaci a pustila se do práce. Během dvou hodin jsem byl vymydlený a oblečený, usazený do křesla s kávou u ruky, a koktal omluvy. Rose chladnokrevně uvedla postel včetně jejího okolí do obvyklého dokonalého pořádku a mezitím nonšalantně klábosila o své snaše a její dřině v supermarketu. O tom incidentu se již nikdy nezmínila, já jsem o něm také mlčel, takže naše vztahy nijak neutrpěly. Myslím, že jsem tehdy daroval Rose k Vánocům mimořádně velkou bonboniéru, nic lepšího mě nenapadlo. Rose byla chudá a nejspíš by raději uvítala peníze, jenže kolej neschvalovala peněžní pozornosti a koneckonců jsem na tom nebyl finančně o nic lépe než ona. Když ponecháme stranou naše odlišné kulturní zájmy, hlavní rozdíl mezi námi dvěma nespočíval v momentální situaci, ale v budoucích vyhlídkách. Věděli jsme to oba. Rose si toho však byla nepochybně víc vědoma než já. O deset let později jsem se stal součástí fakultního představenstva a vlastně Rosiným zaměstnavatelem, dá-li se to tak říct. Jako člen koleje a krátce i proděkan jsem čas od času musel udělovat studentům nižších ročníků důtky za hrubé prohřešky. V této funkci jsem koncem sedmdesátých let řešil konflikt mezi skupinou studentů (chlapců i dívek, protože Kingʼs College byla od roku 1972 koedukovaná) a pokojskou, která je přistihla, jak lítají v koleji po trávníku nazí, a byla jejich nestydatostí hluboce pohoršena. Studenti vůbec nechápali, o co jde. V oněch postautoritativních dobách jim nešlo do hlavy, že by jejich chování mohlo někomu připadat nevhodné, tím méně „neslušné“. Jak se jeden z nich s odkazem na písničku Paula McCartneyho vyjádřil, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223806
„nedělali to přece na ulici“ – a tak od pedagoga, který na koleji sám prožil šedesátá léta, studenti očekávali, že pro ně bude mít porozumění. Pokojská však nebyla k utišení. Nahota pro ni nebyla žádnou novinkou. Zažila generace mladých hráčů ragby, jak řádí jen ve spodkách tak dlouho, než padli zpití do němoty. Tohle však bylo něco jiného. Zaprvé ji popudilo, že tam byly také dívky. Zadruhé, že se vůbec nikdo ani nesnažil nic zastírat, zapírat nebo předstírat. A zatřetí, že se studenti jejímu pohoršení smáli. Prostě porušili všechna závazná pravidla, a navíc ji ponížili. Jak se ukázalo, inkriminovaná skupina studentů nižšího ročníku přišla většinou ze státních škol, šlo tedy o první generaci, která se vyšvihla ze skromných poměrů. Také to pokojskou vyvedlo z rovnováhy: něco jiného bylo snášet povýšenost mladých pánů ze staré školy, u kterých se dalo čekat, že se druhý den ráno omluví a vyjádří svoji lítost drobným dárkem nebo kajícným objetím. Jenže tahle novodobá sorta studentů se k ní chovala, jako by si byli rovni, a to ji uráželo ze všeho nejvíc. Pokojská se samozřejmě nerovná vysokoškolákům a nikdy se jim rovnat nebude, jakkoli má přinejmenším během jejich studia tradičně nárok na shovívavost a úctu. Proč by jinak měla dělat práci špatně placené pokojské, kdyby se jí nedostávalo ani takového zadostiučinění? Byla by pak pouhou zaměstnankyní koleje a v tom případě by na tom byla lépe, kdyby pracovala v místní konzervárně. Nuance celého střetu by mi možná unikly, kdybych sám nevyrůstal na sklonku éry, v níž se ještě uplatňovalo pravidlo, že noblesa zavazuje. Snažil jsem se svým studentům, jen o deset let mladším než já, vysvětlit, 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223806