1 JÍST, MEDIT. MIL.
14.9.2007
10:49
Stránka 96
Mám pocit, jako kdyby mě někdo právě udeřil do hrudi těžkou holí. Té noci jsem toho moc nenaspala a představovala si ho, jak si čte má slova. Další den několikrát utíkám nazpět do internetové kavárny, abych se podívala, jestli nepřišla odpověď. Pokouším se ignorovat tu část svého já, která umírá touhou najít jeho vzkaz: „VRAŤ SE! NEOPOUŠTĚJ MĚ! JÁ SE ZMĚNÍM!“ Snažím se nevěnovat pozornost té dívce ve mně, která by se šťastně vykašlala na celý plán ročního cestování po světě výměnou za klíče k Davidovu bytu. Ale kolem desáté hodiny večerní konečně dostávám svou odpověď. Nádherně napsaný e-mail, samozřejmě. David vždycky psal nádherně. Souhlasí se mnou, že opravdu nastal čas, abychom si dali definitivní sbohem. Říká, že jeho úvahy se také nesly podobným směrem. Nemůže být ve své reakci už ani o chlup laskavější a popisuje své pocity ztráty a smutku s hlubokou něhou, které byl někdy tak bolestně schopen. Doufá, že vím, jak moc mě zbožňuje – víc, než jakákoli slova mohou popsat. „Ale ani jeden nejsme tím, co ten druhý potřebuje,“ uzavírá. Přesto si je jistý, že jednoho dne najdu svou životní lásku. Ví to zcela určitě. Koneckonců, jak říká, „krása přitahuje krásu“. Což je opravdu velice krásně napsané. Jde patrně o to nejkrásnější, co může vaše životní láska napsat, tedy pokud nenapíše „VRAŤ SE! NEOPOUŠTĚJ MĚ! JÁ SE ZMĚNÍM!“
Sedím a dlouhou, smutnou chvíli tiše zírám na monitor počítače. Tak je to nejlepší. Vím to. Vybírám si štěstí místo trápení. Vím to. Dělám místo neznámé budoucnosti, která naplní můj život překvapeními, jež mají teprve přijít. To všechno vím. Ale stejně… Jde o Davida. Ztratila jsem ho. Věším hlavu do dlaní na ještě delší a ještě smutnější chvíli. Nakonec zvedám zraky, jen abych spatřila jednu z těch Albánek, které pracují v internetové kavárně, jak na okamžik ustává ve večerním vytírání podlahy a pozoruje mě. Několik vteřin se díváme jedna druhé do unavených očí. Pak pochmurně zavrtím hlavou a nahlas řeknu: „Stojí to za prd.“ Soucitně přikyvuje. Nerozumí mi, ale svým způsobem mě samozřejmě naprosto chápe. Zvoní můj telefon. Giovanni. Mluví zmateně. Říká, že na mě čeká už přes hodinu na Piazza Fiume, kde se každý čtvrteční večer setkáváme na dvoj-
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223802
1 JÍST, MEDIT. MIL.
14.9.2007
10:49
Stránka 97
jazyčnou konverzaci. Je celý popletený, protože normálně to je on, kdo chodí pozdě nebo kdo zapomíná na naše schůzky, ale dnes se projednou dostavil včas a byl si docela jistý – nebo jsme se neměli sejít? Úplně jsem na to zapomněla. Vysvětluju mu, kde jsem. Odpovídá, že mě přijede vyzvednout svým vozem. Nemám náladu někoho vidět, ale vzhledem k našim omezeným jazykovým schopnostem je tak těžké vysvětlovat to přes telefonino. Jdu na něj čekat ven do zimy. O několik minut později brzdí u chodníku jeho červené autíčko a já nastupuju. Hovorovou italštinou se mě ptá, co se děje. Otvírám ústa k odpovědi a propukám v pláč. Chci říct – v kvílení. Chci říct – v ten strašlivý, přerývaný druh brekotu, kterému moje kamarádka Susan říká „s dvojitým pumpováním“, kdy musíte při každém vzlyku dvakrát zoufale zalapat po troše kyslíku. Vůbec jsem takové žalotřesení nečekala, takže mě zastihlo zcela nepřipravenou. Chudák Giovanni! Ptá se mě kostrbatou angličtinou, jestli udělal něco špatně. Zlobím se na něj? Zranil moje city? Nedokážu odpovědět, jen vrtím hlavou a kvílím dál. Stydím se sama za sebe a je mi moc líto drahého Giovanniho, který je v pasti ve svém autě s touhle vzlykající starou ženskou, co nedokáže souvisle promluvit a která je totálně mimo. Konečně se mi daří zasípat ujištění, že moje strádání s ním nemá nic společného. Zajíkavě ze sebe dostávám omluvu za to, že jsem v takovém stavu. Giovanni zvládá celou situaci s přehledem, jako kdyby byl o hodně starší než ve skutečnosti. Říká: „Neomlouvej se za pláč. Bez téhle emoce jsme jen roboti.“ Podává mi kapesníček z krabice na zadním sedadle. Říká: „Pojedeme.“ Má pravdu – náměstí před internetovou kavárnou je příliš veřejné a jasně osvětlené na to, aby se tu člověk hroutil. Chvilku jedeme a Giovanni nakonec zajíždí do středu Piazza della Repubblica, jednoho z nejimpozantnějších otevřených prostranství v Římě. Parkuje před nádhernou fontánou s pozoruhodnými nahými nymfami, pornograficky dovádějícími se svým falickým hejnem obřích labutí s tuhými krky. Tuhle fontánu postavili poměrně nedávno, alespoň na římské poměry. Podle mého průvodce vymodelovaly nymfy dvě sestry, které svého času byly populárními kabaretními tanečnicemi. Po dokončení fontány se dočkaly nechvalné pro-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223802
1 JÍST, MEDIT. MIL.
14.9.2007
10:49
Stránka 98
slulosti: církev se několik měsíců pokoušela zabránit jejímu odhalení, protože byla příliš sexy. Sestry se dožily vysokého věku, a dokonce ještě ve dvacátých letech 20. století byste je mohly vídat, jak se jako dvě důstojné staré dámy chodí dennodenně dívat na „svoji“ fontánu. A každý rok až do své smrti přijížděl francouzský sochař, který je v době jejich největší slávy zachytil v mramoru, do Říma a zval je na oběd, kde společně vzpomínali na dny, kdy všichni byli tak mladí, krásní a nespoutaní. Takže právě tady Giovanni zaparkoval a čeká, až se trochu seberu. Jediné, co dokážu, je tisknout si dlaně na oči, abych vmáčkla všechny slzy zpátky dovnitř. Ani jednou jsme s Giovannim nevedli osobní rozhovor. Po všechny ty měsíce, na všech společných večeřích, jsme hovořili o filozofii, umění, kultuře, politice a jídle. Nevíme nic o osobním životě toho druhého. Giovanni dokonce ani neví, že jsem rozvedená nebo že jsem nechala v Americe svou lásku. Já zase nevím vůbec nic o něm, kromě toho, že chce být spisovatel a že se narodil v Neapoli. Můj pláč nicméně právě určuje zcela nový směr konverzace. Přála bych si, aby to tak nebylo. Ne za takových hrozných okolností. Říká: „Omlouvám se, ale nerozumím. Ztratila jsi dnes něco?“ Ale já mám pořád problémy s mluvením. Giovanni se usmívá a povzbudivě mne vybízí: „Parla come magni.“ Ví, že se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších výrazů v římském dialektu. Znamená: „Mluv tak, jako jíš,“ nebo podle mého osobního překladu: „Řekni to, jak ti zobák narost.“ Jde o připomínku – když se usilovně snažíte něco vysvětlit nebo krkolomně hledáte správná slova – že máte používat jazyk tak prostý a přímočarý, jako je římské jídlo. Nedělejte z toho třetí světovou. Zkrátka to položte na stůl. Zhluboka se nadechuju a pronáším silně zkrácenou (a přitom současně zcela kompletní) italskou verzi mé situace: „Jde o lásku, Giovanni. Dnes jsem se musela s někým rozloučit.“ Vzápětí si zase tisknu ruce na oči a mezi sevřenými prsty mi protékají slzy. Giovanni se naštěstí nepokouší o konejšivé objetí a nedává najevo ani sebemenší rozpaky nad mým výbuchem smutku. Místo toho jen tiše sedí vedle mne a čeká, až se uklidním. Pak odpoví s dokonalou empatií a pečlivě váží každé slovo (jako jeho
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223802