SATANELA
Jako v hradu trosky šeré šlehne luny paprsk plný, jak ve chmurné stíny lesa zbloudí náhle motýl pestrý, jako v číši zrezavělou padne krůpěj vína zlatá, tak v mou mysl zachmuřenou i v mé srdce osiřelé šlehnul paprsk věčné lásky, zbloudil motýl obraznosti, padla krůpěj poezie — řekněte mi, k této písni čeho více zapotřebí? I / Roderigo Gonvazales, rytíř řádu johanitů, vyšel jednou k hlídce ranní, jak to míval v obyčeji; byltě tenkrát ještě Rhodos štítem světa křesťanského proti Turkům, neznabohům. Sotva vyšel z brány hradu, viděl, kterak u strážnice bosonohé dítě stojí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223798
Útlé tílko jak bys vdechnul do živůtku pestrých barev, vlasů černých vrkoč plný nakvap stočen v bílý šátek. Když k ní přišel Roderigo, zvedla k němu v usmívání velké oči, žhavé jiskry, malou kytku podala mu z horských květů divé vůně ovázaných stužkou bílou. Rodrigo se usmál také, políbil ty pestré květy, sklonil se k ní, až svým vlasem jejího se dotknul čela, otázka vtom z retů tiše sjela mu jak vůně z květů: „Krásné dítě, jak tvé jméno?“ „Říkají mi Satanela!“ „Satanela? … Divné jméno,“ dvorně rytíř odpověděl, „avšak hodno, by sám anděl kořil se tvé božské kráse!“ Od té doby každodenně v stejnou chvíli na úsvitě stálo u bran citadely hnědé dítě bosonohé. Den co den měl rytíř kytku a vždy zlíbal její květy — myslil snad, že přitom líbá útlé rtíky Satanely. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223798
Však dnem prvním v podjeseni zmizela též Satanela jako ptáče z lesních stínů, jako z luhů včela zlatá… Ulétla snad s vlaštovkami. Ale za rok, máj když vonný růží dýchal do okénka, přišla vždycky s prvním ptákem, s prvních lučin prvosenkou. A tak časem zvyknul rytíř na kytky i na polibky, které často místo na květ na rty dívky zabloudily, jako včely lačny medu. Tak i dnes po dlouhé zimě s květy přišla Satanela, ale bože — ne víc dítě, ale žena v plné kráse; ne víc poupě amarantu, ale tmavá růže vonná; ne víc děcko ostýchavé, ale dívka, klopíc oči v blahém zmatku, v chvíli štěstí. Útlé rtíky, dřív jen proužky z lístků bledé růže plané, rozvily se v plné květy, po jichž rose opojivé mřel bys touhou neskonalou. Každé poupě útlých ňader vzpjalo se teď vlnou bujnou, divže hlava nešla kolem, spočinouti v unavení na sametu jejich hnědém. A ty vlasy, které nyní 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223798