V Haimonské zemi RUSÉ vlasy vlající přes ústa, přes jezero při západu, na které vypluly plachetnice, plamen čela, Mléčná dráha zahleděných rukou na modrém ubrusu; žena skloněná nad stůl s večerníkem a sklenkou vína. Strnutí a skok. Přišlo to náhle. Bez klepnutí, beze slova krvi. Velký uzavřený prostor vznikl v něm, sál s psem na zadních tlapách, drásajícím stěny, hledajícím spár, skulinu, kterou by mohl uniknout. Kam? Nikam! Všude je chléb o dvou kůrkách, ale pryč z této svobody. Hlupák Boží, kdyby si chvíli lehl, co se nasnil o příbytku z masa, a když jej má; odpočiň si, vydechni, pomysli, poznej, co je to vskutku samota: Pozor! Už má štěrbinu, už ji chytl drápem, zaťal zuby, hlavu zabořil… 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223796
Žena dočetla stránku, vsrkla víno, rozhlédla se po místnosti a čtla dál, dál. Vypil kávu, zaplatil a zvedl se. Kam nyní? V Haimonské zemi je místo, jež srázné lesnaté stráně lemují všude… Kam?… Pohraničí vás volá! Navštivte léčivé prameny… Skráplo. Vydechl, pročísl si vlasy a vzhlédl. Na obloze, v kleštích štítů a reklam ležela ústa, rusé vlasy, ruce. S kornoutkem zmrzliny stouplo si dítě v jeho stín a zvedlo hlavičku vzhůru. Div je nezašláp, ale tu, domy nabíraly podobu její tváře. V Haimonské zemi je místo, jež srázné lesnaté stráně lemují všude… Pohraničí nás volá… Navštivme léčivé prameny… „Vstaň a pojď se mnou!“ ale vlasy, ústa, ruce zmizely a spatřil se před zrcadlem, nahý, břichatý netvor ve svém pokoji, s rozuzlovanýma nohama. Kým? Kým by jí mohl být? Ani stromem ne! Svolávat, počítat začal své činy. …mnou si budeš zdobit své vlasy, mnou také kytaru svou, svým vavřínem, mnou i toulec svůj… a začal je házet jako trumfy na rojicí se hvězdy jejího obrazu, ale pokaždé 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223796
zůstala mu sedma na eso, na eso ještě nevhozené. „Karlo!“ vykřikl, „probuď se, nespi, pohleď na tuto, postav se vedle ní, bokem k boku!“ A jak kráčel, ony postupovaly, pozpátku, čelem k němu, k slunci zády. Usmála-li se jedna, i druhá rozkvetla smíchem, zatančila-li, rozevlála údy i druhá. Bronz, sníh. Nebylo pohybu, jenž neusmrcen, slovo, jež nepřekonáno novým. „Kam jdeš?“ vykřikl na něho kočí. (Umrlčák přejížděl křižovatku.) Kam? Do Haimonské země, kde místo, jež srázné lesnaté stráně lemují všude! Navštívit léčivé prameny! Pohraničí mne volá! Usmál se na něho a omluvil se. Vozka práskl bičem, koně se vzpjali a dali se do klusu. Zůstal stát. Ulici zatarasila tramvaj a popelářský vůz. Kdosi volal z druhého chodníku jeho jméno. Ohlédl se. „Karlo!“ vydechl, „Karlo.“ Mávala na něho z vchodu knihkupce a volala, aby počkal, okamžik, že půjde s ním: Do Haimonské země…
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223796