99
Oba se prudce otočili. „Dehors! Sortez!“ Stála tam nějaká starší žena, vysoká a velmi hubená, oblečená v dost staromódních černých vlněných šatech, které na její vychrtlé postavě visely jako na strašákovi, a mířila na ně vycházkovou holí jako puškou. „Sortez!“ vyháněla je. „Pro-promiňte, prosím.“ Grace ucouvla a vrazila do pana Tissota, který ji podepřel. Do místnosti vběhl malý teriér a se zuřivým štěkotem pobíhal kolem nohou své paní. „Je ne crois pas!“ křikla žena, hrozivě zamávala hůlkou a pokročila vpřed. „Doucement! Doucement!“ bral to všechno na sebe pan Tissot. „C’est ma faute! Ne vous en faites pas!“ „Qu’est-ce que vous faites?“ otočila se k němu žena zuřivě. „Allez-vous en! C’est mon accueil! Balayeur de rue!“ nadávala. „Myslí si, že jsme zloději,“ přeložil pan Tissot a postavil se mezi Grace a tu ženu. „Možná proto, že se jako zloději chováme. Pardon, madame,“ hlesla prosebně. „Nous cherchez l’information à Madame d’Orsey! Hledáme jen něco ohledně paní d’Orseyové.“ „Pardon? Que voulez-vous?“ Nebylo divu, že se jich ptá, cože to hledají. „Nous… nous cherchons… My, my hledáme…“ Grace nedokázala myslet dostatečně rychle. „Potřebujeme vaši pomoc, madame,“ vyhrkla. Stařena si ji podezíravě měřila. „Proč? Co chcete?“ „Vy umíte anglicky!“ vydechla Grace s úlevou. „Pardon,“ vložil se do toho pan Tissot a přistoupil k ženě o kousek blíž. „Jmenuji se Eduard Tissot a toto je paní Munroeová z Londýna. Jsem právník, madame, a vyřizuji pozůstalost po zesnulé Evě d’Orseyové.“ „Cože?“ Stařenin výraz se proměnil. „Jsem právník. Mám na starost pozůstalost po paní d’Orseyové,“ zopakoval. Grace udělala opatrný krůček vpřed. „Znala jste ji?“ Ale žena jako by ji neslyšela. „Eva… Eva d’Orseyová je mrtvá?“ „Oui, madame,“ potvrdil pan Tissot tiše. „Eva…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223795
100
Kathleen Tessarová
Ta zpráva na stařenu zapůsobila jako úder pěstí. Chvíli to vypadalo, že by mohla ztratit rovnováhu. „Zmizte odsud.“ Vyslovila to tak tiše, až si Grace myslela, že se přeslechla. „Prosím?“ „Zmizte!“ křikla stará žena a znovu zvedla hůl. „Vypadněte! Nejste první lidi, kteří se sem vloupali, aby tu rabovali a kradli!“ „Jací lidé? O čem to mluvíte?“ chtěl vědět pan Tissot. „Viděla jsem je, v těch jejich velkých černých autech. Lháři, všichni jste lháři! A teď ven!“ Znovu udeřila holí o pult, tentokrát nebezpečně blízko. „Ksakru, zmizte mi z očí!“ Otočili se a vyklopýtali z domu do jasného odpoledne na ulici. Grace se s bušícím srdcem obrátila a podívala se na jeho průčelí. Pes nepřestával štěkat. Dveře se za nimi zabouchly, ještě zachytila záblesk stařenina obličeje, hranatého a vyzáblého, velké tmavé kulaté oči hleděly do prázdna. Utržená markýza se třepotala a plácala v nárazech chladného jarního větru, omšelý zlatý nápis nad vchodem už byl sotva čitelný: Recherchez-moi. Hledej mě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223795
101
New York, 1927 c d
Žena na pokoji číslo 512 byla Ruska známá pod jménem madam Zed. Francouzi takové typy nazývali jolie laide; měla oválný obličej, poněkud dlouhý a tmavé oči s těžkými víčky. Malá ústa; usmívala se jen jedním koutkem, když už se vůbec usmívala. Ale většinou seděla a pila, kouřila dlouhé černé cigarety a hovořila rusky nebo francouzsky s malou skupinkou oddaných společníků, kteří ji v hotelu denně navštěvovali. Sis povídala, že jde o ruskou šlechtu, kterou revoluce vyhnala z domova. Cestovali ze země do země, bydleli v hotelech a vyhledávali kohokoli, kdo si pamatoval, kým bývali. Madam Zed vyzařovala jakousi vnitřní přitažlivou sílu. Měla hluboký zvučný hlas, který strhával všechny posluchače kolem ní jako spodní proud. Byla velmi vysoká, rovná jako bříza, trochu hranatá, ale pohybovala se plavně, takže byla radost na ni pohledět, a jelikož to věděla, oblékala se dost jednoduše, aby tato její přednost ještě víc vynikla. Přes všechny drobné tělesné nedostatky v sobě měla zvláštní a nezvyklou smyslnost. Když se na vás zadívala svýma černýma očima, dokázala dlouho nemrknout a ani nedat najevo žádnou emoci, což dotyčného šokovalo i okouzlovalo zároveň. Přicestovala rovnou z Paříže a ubytovala se v apartmá se svým asistentem, mladíkem jménem Valmont. Byl subtilní postavy se zadumaným výrazem ve tváři, v níž vynikaly velké oči. Stál v jejím stínu, poslouchal, souhlasně přikyvoval, smál se, když bylo třeba ocenit její humor, zařizoval jí schůzky a dohlížel na všechno, co potřebovala. Dveře mezi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223795