nahoru. Aniž se musel příliš snažit, vznášel se na zádech na vod ní hladině a zíral přímo nad sebe. To, co tam uviděl, mu vyrazilo i tu trochu dechu, kterou do těla stihl dostat. Nad ním se tyčila vysoká, temně fialová klenba. Zdálo se, že slabě světélkuje. Poblikávaly v ní tisíce maličkých teček. Vypadaly jako hvězdy. Byla obrovská, nádherná a ohromující. Nebe za soumraku. Nebe? Jak je to možné, když jsme tak hluboko pod zemí? Pak ale zjistil, že to ve skutečnosti není obloha. Byl to strop obrovité klenuté jeskyně, rozlehlého podzemního sálu z rozeklaného fialového kamene. Kamene, který zářil jakýmsi vnitřním světlem. Není to kámen. Jsou to krystaly! „Galfe! Můj pane! Jsi v pořádku?“ ozval se Ossiliusův hlas. Kapitán doplaval až k němu. Z rány na čele mu tekla krev. Galf si uvědomil, že i jeho pálí kůže v obličeji. Zadíval se na svoje ruce a všiml si, že je má plné škrábanců, které utrpěl při pádu. Kousek za Ossiliusem plavala Hetty a snažila se udržet nad vodou bezvládného Markuse. Voják komíhal hlavou a mumlal cosi nesrozumitelného. „Jsem v pořádku,“ ujistil Ossiliuse Galf. „Pomoz jemu.“ Shromáždili se kolem Markuse a střídavě ho podpírali. Voda kolem nich pleskala, drobné vlnky se třpytily ve fialové záři draho kamů na stropě. Ke Galfovu úžasu se zdálo, že světélkuje i voda samotná. Je to stříbro! „Musíme ho dostat na břeh,“ oddychovala ztěžka Hetty, když se Markusova hlava na chviličku ponořila pod hladinu. „Žádný břeh tu není,“ odpověděl Ossilius. Galf se rozhlédl a zjistil, že je to pravda. Ať se otočil kamkoli, všude viděl jen stříbřitou plochu vodní hladiny, ubíhající dál a dál do tmy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223759
Co teď? pomyslel si a cítil, jak ho zaplavuje vlna paniky. Vtom Jessamyn nadšeně vypískla. „Hele! Loď! Tamhle!“ Přízračným šerem k nim ladně plula štíhlá loď. Dlouhými pádly ji řídily dvě postavy, muž a žena, oba ve splývavých hedvábných šatech. Tváře měli mléčně bílé. „Vylezte na palubu,“ vyzval je muž, když loď dorazila až k nim. „Rychle.“ Společně vytáhli do lodi Markuse, potom se do ní jeden po druhém vyškrábali i ostatní. Muž jim pomáhal, ale čas od času vyslal obezřetný pohled do dálky. Žena tiše udržovala loď na místě pomocí pádla, zručně manévrovala, zatímco náklad lodi se postupně zvětšoval. Poslední se na palubu vyšplhal Galf. Zhroutil se do klenutého trupu lodi. „Děkujeme,“ oddychoval. „Máte štěstí, že jsme se zrovna vydali na vodu.“ Muž měl tichý, jemný hlas. Kývl na ženu a společně zanořili pádla do stříbřité vody. Neozvalo se ani šplíchnutí, ani žádný jiný zvuk. „Kde to jsme?“ zeptala se Hetty. „V Celestis,“ odpověděla žena. Bylo to poprvé, co promluvila. Její hlas byl stejně hladký jako vodní hladina. „Celestis?“ zopakoval Galf. „Co to je?“ „Tohle je Celestis.“ Žena pokynula rukou přes vodní plochu stříbrného jezera. „Tohle je ztracené království.“ Galf na ni beze slova zíral. Ztracené království. Znamená to, že jsme taky ztracení? Vyslal pohled k Ossiliusovi a viděl, že i kapitánovi klesla čelist. Ostatní se jen tvářili zmateně. Na potemnělém nebi nad nimi se třpytily křišťálové hvězdy. „Kdysi dávno existovala tři království,“ vysvětloval muž. „Pak přišel čas změny. Nyní existuje i čtvrté. Nikdo nahoře však neví, že Celestis přežívá.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223759
Galfovi se v hlavě rojila jedna otázka za druhou. Celý život si myslel, že v Toronii jsou jen tři království: Idilliam, Isur a Ritherlee. Tři království. Tři sourozenci. Koruna tří. Přitom tu bylo ještě čtvrté království, o kterém ani netušil, že existuje. Přepadl ho krutý strach. Proroctví mluví jen o třech krá lovstvích. Co když se mýlí? Co když bojujeme za něco, co není pravda? „Řekněte nám víc, prosím!“ požádal neznámé. „Co to je ten čas změny, o kterém jste mluvil? Chodí někdo odsud nahoru do Idilliamu? Jak —“ „Dozvíte se víc,“ přerušila ho žena, „až budete přijati.“ „Pokud budete přijati,“ dodal muž. „Ano, pokud budete přijati,“ přitakala žena. „Přijati?“ podivil se Galf. „Kým?“ „Lady Redinou,“ odpověděla žena. „Bez jejího svolení do Celestis nikdo nesmí.“ „My žádné svolení nepotřebujeme,“ procedil skrze zuby Ossilius. „Museli jsme překonat řadu úskalí a strádání, než jsme se sem dostali, a nic z toho jsme si sami nevybrali.“ Jejich zachránci stejnými ladnými pohyby beze spěchu odložili pádla a sáhli pod svá hedvábná roucha. Oba vytáhli dlouhé meče a drželi je ve vzduchu. Jejich čepele se leskly a Galf si všiml, že jsou vyrobené z třpytivého křišťálu. „Musíte obdržet svolení,“ pronesl nesmlouvavě. „Takový je zákon Celestis.“ Napřáhl k Ossiliusovi druhou ruku. Kapitán strnul. Galf zadržel dech. Pokud Ossilius také tasí meč, skončí všichni zase ve vodě. Pak uviděl, že muž Ossiliusovi podává kousek bílé látky. „Na tvou tvář,“ vysvětlil. „Teče ti krev.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223759