si tam něco koupit, jestli máš prachy, všechno je tam za babku. Je to tři sta kiláků, když vyrazíme brzo ráno, večer budeme zpátky.“ Juan Martín souhlasil. Potom si šel zdřímnout, a dokonce mi ani nenaznačil, abych šla s ním. Byla jsem mu vděčná. Zůstala jsem se sestřenicí na rozpáleném patiu, ona se svou whisky, já se studeným pivem, nic silnějšího pít nemůžu. Vyprávěla mi o svém novém příteli, synovi majitele největšího řetězce supermarketů v kraji. Vždycky měla bohaté kluky. Nezáleželo jí na něm stejně jako na ostatních, chodila s ním jen proto, že měl malé letadlo. Minulý týden ji vzal se prolétnout: nádhera, rozpovídala se, škoda, že se trochu třese, protože čím menší letadlo, tím víc se třese. To jsem nevěděla, řekla jsem. Já taky ne, to jsme pitomý, viď, vždyť je to logický. Ale když jsem byla tam nahoře, stalo se mi něco strašnýho, pokračovala. Letěli jsme nad poli, na severu, a najednou jsem uviděla obrovskej požár, hořel dům, oheň byl sytě oranžovej, kouř černej, bylo vidět, jak se ten barák jakoby hroutí dovnitř. Nemohla jsem od toho ohně odtrhnout oči, dokud se letadlo neotočilo a já ho neztratila z dohledu. Ale o deset minut pozdějš jsme znova prolítali nad tím samým místem a požár zmizel. „Možná sis to místo spletla, nelítáš letadlem tak často, abys dokázala rozeznat místo seshora.“ „Ty mi nerozumíš, na zemi byl spálenej flek a zbytky domu.“ „Tak se uhasil.“ „A jak? Copak by hasiči stačili přijet do pěti minut? Bylo to uprostřed polí, sestřenko, a plameny šlehaly vysoko,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223757
když jsem je viděla, nepršelo, prostě nic! Nikdy by se to nedalo uhasit za deset minut.“ „Řeklas to příteli?“ „Radši jo, ale on říká, že jsem blázen, že on žádnej požár neviděl.“ Podívaly jsme se na sebe. Věřila jsem jí jako vždycky. Jednou mi řekla, abych nechodila do babiččina pokoje, protože babi je tam a kouří. Babička, naše babička, byla tehdy už deset let mrtvá. Poslechla jsem ji, nešla jsem tam, ale ve vzduchu jsem cítila pronikavý zápach doutníčků, které kouřívala, i když tam žádný dým nebyl. „Tak to musíš zjistit, zeptat se.“ „To se neodvážím.“ „Proč?“ „Protože nevím, jestli se ten požár už stal, nebo se teprve stane.“ Vyjeli jsme ještě skoro za tmy v pět ráno. Juan Martín nás málem nechal jet samotné, protože se prý skoro nevyspal, mohlo za to horko a přerušení dodávky elektřiny, kvůli kterému byl bez větráku. Jenže já jsem nespala a ve tmě jsem ho slyšela chrápat a mluvit ze spaní. Pořád jen lhal a stěžoval si, každý den byl stejný jako ten předešlý. Sestřenice Natalia měla renaulta dvanáctku, nejběžnější auto v osmdesátých letech, a když se nad dálnici vyhouplo slunce, všimla jsem si, že na stěračích je přichycená spousta mrtvých motýlic. Hodně lidí si je plete se šídlem, ale jsou to motýlice, a i když patří do stejného řádu, vypadají jinak. Nejsou tak hezké, strašlivé oči mají daleko od sebe a rovné, lehce falické tělo je delší. Taky jsou lenivější.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223757
Vždycky mi naháněly strach a nikdy jsem nepochopila, jak mohly o pár let později přijít do módy mezi puberťáky, kteří si nechávali tetovat něžné obrázky delfínů, motýlů a taky těch strašlivých vážek se slepýma očima. Někdo jim říká vodní čarodějnice, protože se před deštěm, když je velké horko, shlukují do hejn, mně jejich jméno připomíná čarodějnické procesy a myslím, že hodně lidí jim říká vzdušný policajt. Silnice do Asunciónu je nudná a jednotvárná. Skupinky palem se střídají s bažinami, selvou a malými městy nebo vesnicemi. Juan Martín spal na zadním sedadle a já jsem se na něj občas podívala zpětným zrcátkem: svým privilegovaným způsobem byl hezký, s tím elegantním sestřihem a v tričku s krokodýlem od Lacoste. Natalia kouřila dlouhé bensonky, ale nemluvily jsme, protože jela rychle, takže bychom v tom hluku na sebe musely křičet. Chtěla jsem jí vyprávět víc věcí o svém manželství. Jak mě Juan Martín pořád kritizoval: když jsem se zpozdila s večeří, byla jsem nešika, ta, co „jako obvykle stojí a nic nedělá“. Když jsem se dlouho rozhodovala, marnila jsem jeho čas, jeho, vždy rozhodného a vyrovnaného: deset minut váhání, do jaké restaurace jít, znamenalo celou noc odsekávání a protivných odpovědí. Vždycky jsem se radši omluvila, abychom se už nehádali a nebylo to horší. Nikdy jsem mu neřekla, co všechno mi na něm vadí: že krká po jídle, že po sobě nikdy neuklidí koupelnu, i když ho o to požádám, že si pořád stěžuje na kvalitu věcí, že když ho prosím, aby to bral s humorem, vždycky odsekne, že na to už je pozdě, že mu došla trpělivost. Ale mlčela jsem. Když jsme zastavili na oběd, dala jsem si napůl s Natalií
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223757