rodinu. Nenávidím bitvy, nenávidím krev, znetvořená těla, uťaté údy, přítomnost smrti a její pach. Ale poté, co začala bitva, ta podívaná, ze které mi bylo vždy zle, mi poskytovala nesmírnou radost. Naplňovala mé srdce, vyžrané nenávistí, krví. Vroucí krví padlých. Kolem mě životy končily, ale mé srdce životem po dlouhých rocích překypovalo. Zasažen šípem, padl jsem na kolena. Neklesl jsem však pod náporem bolesti, ale pod tíhou svých černých nelidských pocitů, které mnou projely ostřeji než šíp mým ramenem. Zaleknul jsem se natolik, že jsem chtěl umřít. Zápach krve byl silnější než zápach potu a vojáků, a havrani se chtivě snášeli ve velkých obloucích z nebe a jejich hejna neustále rostla. Ale pomyslil jsem naštěstí na svou rodinu. A tehdy se ve mně naposled ozvalo mé staré dobré Já. Nevnímaje fyzickou bolest, probil jsem se se svými věrnými až do hlavního stanu, až ke svému bratru. Tam se uzavřelo nadobro mé prokletí,“ na chvilku se odmlčel. Setřel si pot z čela a tichounce pokračoval: „Stal se ze mě bratrovrah. Mé Já mě nadobro opustilo. Mou mysl zkalila čerň. Mé srdce zmrazila bolest. Tehdy jen má fyzická schránka nařídila to hrozné vraždění. To, co jsem udělal, dozvěděl se, až když jsem se o dva dny později probral ve svém stanu. Bolest je slabé slovo na popsání toho, co jsem cítil. K večeru procházel jsem mezi mrtvolami. Zápach byl nesnesitelný. Hyeny se rvaly o těla, i když jich bylo dost. Černé slzy mi kanuly po lících. Chtěl jsem zemřít, neboť smrt by byla pro mě vykoupením. I vytáhl jsem svou dýku a chtěl si ji vbodnout do hrudi, ale čepel se proměnila v prach. Nebe pro mne bylo uzavřeno už dávno, ale v té chvíli mě nechtělo ani peklo. Musím se svou vinou, s tím mrtvolným zápachem v nose, se svým bolavě ztvrdlým srdcem a zčernalou myslí žít navěky. Stín smrti mi navždy utkvěl na duši.“ Gabrielka nesmírně dojalo, jak Kristián ze své dřevěné tváře vyzařoval pochopení. A paprsky pochopení pronikaly kamenně 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223734
zachmuřelou tváří krále Gabriela. Po chvilce se v králových očích rozjasnilo cosi jako pokus o úsměv. Jeho koutky zůstaly nadále kamenné, ale šeď z jeho bělma zmizela. I nálada kolem ohně se uvolnila. „Každý máme na srdci nějaký tem šrám, někdo větší, někdo menší. A proto je tu s námi duše neposkvrněná. Této duši musíme pomoci dojít k cíli. A třeba,“ položil králi svou dřevěnou paži kolem ramen, „kousek z neposkvrněnosti Gabrielkovy duše pronikne, během cesty, i do našich srdcí. Ale musíme mu pomoci, jinak jsme všichni nadobro ztraceni!“ „Máš pravdu, příteli. Je před námi dlouhá, a jak jsme se už přesvědčili, i nebezpečná cesta. Je načase, abych Gabrielka naučil zacházet s mečem.“ „Nikoliv!“ zarazil ho Kristián. „Gabrielek je sice ozbrojen, ale až se naučí Gnósis držet v rukou a ovládat ho svým srdcem, nebude mu zapotřebí síly jeho paží a obratnosti jeho těla. Dokud se to Gabrielek nenaučí, máme na případný boj sebou tebe.“ „No tak nač čekáš?“ pobídl král Gabrielka. „Zadrž! Není to úkol zas tak snadný. Ani vyvolený nemůže jen tak uchopit Gnósis a vládnout jeho silou. Gabrielek ho už jednou uchopil a určitě nechce mít ruce opět popáleny.“ „Jak se naučím meč ovládat?“ zeptal se Gabrielek, prohlížejíc si hojící se popáleniny na své dlani. Sám se divil, jak to, že ho dlaně nepálí. Jednou se popálil o dvířka od kamen u dědečka a nesmírně ho to dlouho pálilo. To bude tou mastí od Vědmy. Pomyslel si v duchu. „Budeš to umět ve chvíli, kdy ovládneš své srdce a očistíš jej do té míry, aby se mohlo rovnat srdci andělskému. Sice máš srdéčko neposkvrněno, ale jsi člověk a to je samo o sobě nevýhodou. Lidské srdce se andělskému může rovnat jen v případě, že bude žít správným 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223734
životem. A správný život je jako voda, která je ze všech věcí nejpoddanější a přeci dokáže přemoci to, co je ze všech věcí nejtvrdší.“ Gabrielek nechápavě pohlédl na Kristiána. „Neřekl jsem, že to bude snadné, ale až přijde pravý čas, tak pochopíš. A cesta to bude obtížná. Neboť se budeš muset ponořit hluboko do svého nitra a očistit se od sama sebe, neboli se budeš muset zbavit svého JÁ. Jednoduše řečeno budeš se muset stát téměř andělem.“ Kristián se na chvilku odmlčel a v duchu přemítal. Tak málo času. A já mám v tomhle chlapci probudit vnitřního ducha, ke kterému se mnozí dospělí po letech učení ani nepřiblíží. Kdyby mě tak slyšel můj učitel, jak se chystám několikaleté učení shrnout do rychlokurzu. Ach jo. Kristiáne, tak do toho. „Můžeme třeba začít tím, jestli dokážeš rozpoznat lidské nectnosti? Temnou stránku lidských srdcí?“ Gabrielek se, k velkému Kristiánovu překvapení, pousmál a spustil recitaci básničky, kterou ho naučil tatínek: Sedmero hříchů špačka Čiperky Pýcha Zobáček nosí stále vzhůru, tluče s ním do stromu nevinného, narazí však už o tvrdou kůru, tak jde o kus dál tlouct do jiného. Závist Jak krásné peří mají papoušci, on pírka jako do polštáře, v bahně barví si křidélka na konci, duši mu to rve, trhá a páře. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223734