Jahodový dort se šlehačkou Před nějakou dobou jsem se na Španělské akademii v Římě právě pokoušel promluvit, když mi nějaká paní namířila do očí oslepující světlo (aby mohla lépe zaměřit svou kameru), takže jsem kvůli tomu ani nemohl přečíst své poznámky. Reagoval jsem velice dotčeně, řekl jsem (jak obvykle říkám necitlivým fotografům), že když pracuji já, musí oni přestat, kvůli dělbě práce; paní sice světlo zhasla, ale tvářila se, jako by ji právě někdo zneužil. Jen o týden dříve, u příležitosti prezentace nádherného projektu obce San Leo, jehož cílem je znovuobjevit krajinu v okolí Montefeltra, zachycenou na obrazech Piera della Francesca, mě tři osoby oslepovaly blesky svých fotoaparátů natolik, že jsem je musel vykázat do patřičných mezí. Upozorňuji, že ani v jednom případě se mí oslepovatelé nepodobali soutěžícím z Velkého bratra, ale byli to pravděpodobně vzdělaní lidé, kteří si dobrovolně přišli poslechnout do určité míry náročnou přednášku. Nicméně kvůli zjevnému syndromu elektronického oka se propadli pod lidskou úroveň, na kterou snad aspirovali: prakticky se nezajímali o to, o čem se hovoří, a chtěli tuto událost jen zaznamenat, možná proto, aby ji pak dali na YouTube. Vzdali se snah o pochopení diskutovaného tématu, aby mohli uložit do paměti svého mobilu to, co měli možnost sledovat na vlastní oči. Zdá se tedy, že nutkavá všudypřítomnost mechanického oka na úkor mozku dokáže duševně vykolejit i jinak civilizované osoby. Z akce, na kterou se dostavili, si zřejmě odnesli pár záběrů (což by mělo své opodstatnění v případě, že bych byl striptérkou), ale vůbec neměli ponětí o tom, čeho se právě zúčastnili. A pokud, jak si představuji, chodí po světě a fotografují všechno, co vidí, očividně nazítří nevyhnutelně zapomínají to, co zaznamenali včera. Už několikrát, při různých příležitostech, jsem vyprávěl, jak jsem v roce 1960 přestal fotografovat po absolvování okruhu po francouzských katedrálách, kde jsem fotil jako blázen. Po návratu jsem měl sadu snímků velice skrovné kvality a nepamatoval jsem si, co jsem vlastně viděl. Foťák jsem zahodil a na dalších cestách jsem viděné zaznamenával pouze v duchu. Jako vzpomínku do budoucna jsem kupoval výborné pohlednice, ale spíš pro ostatní než pro sebe. 108
003pape_eco424STr.indd 108
25.10.2016 10:22:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223727
Jednou, to mi bylo jedenáct, upoutal mou pozornost neobvyklý křik přicházející z obchvatu města, kam jsme se uchýlili před nálety. Zdálky jsem to uviděl: nákladní auto narazilo do bryčky, kterou řídil sedlák s manželkou po boku. Ženu to vymrštilo na zem, ležela tam s rozbitou hlavou uprostřed kaluže krve a mozkové hmoty (v mých vzpomínkách, z nichž mám dodnes husí kůži, to vypadalo jako rozmačkaný jahodový dort se šlehačkou), a manžel ji svíral v náručí a zoufale úpěl. Byl jsem zděšený a už jsem se moc nepřibližoval: nejenže jsem poprvé viděl mozek rozmazaný po asfaltu (a naštěstí také naposled), ale poprvé jsem byl konfrontován se Smrtí. A s Bolestí a Zoufalstvím. Co by se stalo, kdybych měl, jako dnes běžně každý kluk, mobil se zabudovanou kamerou? Možná bych to natočil, abych pak kamarádům mohl ukázat, že jsem tam byl, a pak bych svůj videokapitál dal na YouTube, abych oblažil další adepty tzv. Schadenfreude, neboli potěšení, které pociťujeme z neštěstí druhých. A kdo ví, potom bych možná točil další neštěstí a bolest druhých by mi nakonec byla úplně lhostejná. Naopak, všechno jsem si uchoval v paměti a s odstupem šedesáti let se mě ten obraz dál drží a vychovává mě, ano, vychovává mě k nelhostejné účasti s utrpením druhých. Nevím, jestli mají dnešní děti ještě podobné možnosti jak dospět. Dospělí, s očima přilepenýma ke svému mobilu, jsou už navždy ztraceni. 2012
Evoluce: všechno jednoručně Jednoho dne kolem mě na ulici prošlo postupně pět osob obou pohlaví: dvě z nich telefonovaly, dvě něco horečně vyťukávaly do mobilu a hrozilo jim, že zakopnou, a jedna šla, držela ten předmět v ruce a byla připravená zareagovat na jakýkoli zvuk, který by byl příslibem lidského kontaktu. Jeden můj přítel, vzdělaný a distingovaný muž, zahodil svoje rolexky, protože, jak tvrdí, čas si může přečíst na BlackBerry. Technologie vynalezla náramkové hodinky, aby lidé nemuseli na hřbetě tahat kyvadlové hodiny 109
003pape_eco424STr.indd 109
25.10.2016 10:22:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223727
nebo každé dvě minuty z kapsy na břiše vyndávat cibule. A můj přítel se teď musí pohybovat s jednou rukou věčně zaneprázdněnou, nezávisle na tom, co dělá. Lidstvo právě znehybňuje jeden ze svých údů, a přitom víme, nakolik dvě ruce s palcem postaveným proti ostatním prstům přispěly k evoluci druhu. Napadlo mě, že když se ještě psávalo husím brkem, byla k tomu zapotřebí jen jedna ruka, ale pro klávesnici počítače potřebujeme obě, proto telefonofor nemůže zároveň používat mobil a počítač, ale potom jsem přemýšlel, že takový phone addict už počítač (dnes prehistorický objekt) nepotřebuje, protože se na mobilu může připojit k internetu a posílat SMS, a ani nemusí posílat e-maily, protože může s osobou, kterou hodlá obtěžovat nebo po jejímž obtěžování touží, hovořit přímo. Je pravda, že čtení Wikipedie pro něj pak bude namáhavější, a tudíž rychlé a povrchní, jeho písemné zprávy budou zkratkovitější (zatímco do e-mailu se daly napsat dokonce i poslední dopisy Jacopa Ortise), ale telefonofor už nemá čas na shromažďování encyklopedických informací ani na to, aby se vyjadřoval zřetelně, protože ho zaměstnávají hovory, o jejichž syntaktické soudržnosti bohatě svědčí tolik odsuzované odposlechy – z čehož můžeme vydedukovat, že phone addict, který se mimochodem vzdává veškerého utajení, vyjadřuje své plány tečkami a několika málo neandertálskými vsuvkami typu „kurva“ a „do prdele“. Dále bych čtenáře rád poprosil, aby si vzpomněli na Verdoneho film L᾽amore è eterno (Láska je věčná) se skličující postelovou scénou, v níž se jakási ochechule natřásá na partnerovi a přitom nepřestává odpovídat na strašlivě naléhavé esemesky. A jednou jsem si náhodou přečetl rozhovor, který se mnou udělala jedna (inteligentně a vzdělaně vyhlížející)španělská novinářka, jež udiveně poznamenala, že jsem naše interview nikdy nepřerušil, abych přijal hovor na mobilu, a proto došla k závěru, že jsem náramně zdvořilý člověk. Nedokázala si představit, že buď mobil nemám, nebo jej mám neustále vypnutý, protože jej nepoužívám ke čtení nevyžádaných zpráv, ale jen jako diář. 2013
110
003pape_eco424STr.indd 110
25.10.2016 10:22:56
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223727