s procesem truchlení. Rodiče mohou při této příležitosti poskytnout také zaměstnancům nemocnice zpětnou vazbu o tom, jak vnímali ošetřovatelskou a lékařskou péči, mohli by vyjádřit svoji spokojenost nebo nespokojenost s intervencemi a přispět tak ke zkvalitnění péče dalším rodičům po perinatální ztrátě. Důležité je před propuštěním ženy po perinatální ztrátě informovat zdravotníky v následné péči – obvodního gynekologa a komunitní porodní asistentku, která by měla ženu v domácím prostředí navštívit. V „západních“ zemích je běžné, že ženy získají velké množství psaných informací před propuštěním do domácího prostředí (o procesu truchlení, psychosociální a spirituální pomoci).
4.6 Možnosti laické a odborné psychologické pomoci Cesta procházení žalem není jednoduchá. Úspěšný výsledek toho, jak člověk projde procesem truchlení, závisí na jeho osobnosti a životních zkušenostech, ale většinou také na efektivitě podpůrné síly, která jedince obklopuje. Oporou pro některé rodiče v náročné životní situaci, jako je perinatální ztráta, může být poradenství a odborná psychologická pomoc. Baštecká (2003) uvádí, že tím, že truchlení v dnešní době ztratilo svoji přirozenost, potřebují pozůstalí často poradenství (praktickou pomoc, vyslechnutí, exploraci emocí, v některých případech dlouhodobou oporu). Psycholog nebo psychoterapeut naslouchá, aniž hodnotí a posuzuje názory a pocity rodičů. „Zrcadlí“, jak vnímají rodiče svůj problém, poskytuje podporu a poradenství, jak symptomy ze žalu zvládat, a podporuje psychologický přístup namísto medikace. Rodiče mají příležitost zpracovat emoce v bezpečném terapeutickém prostředí, získávají náhled na situaci a stabilizován bývá i jejich psychický stav.
——— 98 ———————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223721
Některé ženy využívají pomoc psychologa ještě v porodnici, pokud jim je pomoc nabídnuta nebo pokud je sám kontaktoval. Ve výzkumu v České republice vyhledalo odbornou psychologickou pomoc 31 % respondentek a návštěvu psychiatra absolvovalo 9 % žen (Ratislavová, 2015). Pro ženy po perinatální ztrátě bývá aktivní nabídka a návštěva psychologa přijatelná a považují ji za žádoucí. Některé dokonce zpětně litují, že jim taková pomoc nebyla poskytnuta, protože mají pocit, že mohly lépe porozumět procesu truchlení a předejít těžkým následkům (psychickým potížím, komplikovanému truchlení, rozpadu partnerství aj.). Cockburnová (2007) uvádí, že existují rizikové skupiny žen, které mají problém vyrovnat se s perinatální ztrátou. Jsou to především ženy, u nichž došlo k opakovaným potratům, ženy infertilní, po umělém ukončení těhotenství a s vícečetným těhotenstvím. Velmi zranitelné jsou také ženy, které prožily nedávno jiné ztráty (rozchod s partnerem, rozvod, onemocnění člena rodiny apod.). Takovým ženám je potřeba nabídnout pomoc co nejdříve. V roce 2011 byla v Cochranově databázi zveřejněna zpráva (Flenady, Wilson, 2008), že zatím nejsou k dispozici informace z randomizovaných studií, které by ukázaly efekt poskytování zvláštní psychologické podpory rodičům po perinatální ztrátě. Je potřeba dalších kvalitních výzkumů v této oblasti, metodologicky jde však o náročné téma. Někteří rodiče odmítají odbornou psychologickou pomoc a zdůrazňují zkušenost „vlastní“ ztráty. Vyhledávají tedy pomoc a podporu někoho, kdo ztrátou miminka také prošel. Takovou pomoc lze najít především ve svépomocných skupinách. Ve světě se začala rozrůstat síť svépomocných skupin již od šedesátých let 20. století. Bártlová (2005) uvádí, že svépomocné skupiny vznikaly z důvodu přílišné specializace zdravotnické péče, institucionalizace tradiční medicíny a profesionalizace. Truchlící byli zklamáni z technokratického přístupu zdravotníků. Toto hnutí laické
Průběh hospitalizace ženy po perinatální ztrátě
„To jsem měla fakt pocit, že s tím něco dělám, že pro to něco dělám. Psycholožka mě vyslechla. Bylo to moc důležitý, protože ono ani s rodinou nejde tak nějak mluvit, pro ně je to taky velká bolest. Prostě moje rodiče, to se nedalo, protože člověk ví, jak je to trápí.“
——————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223721
péče výrazně ovlivnilo pohled na truchlení, bylo provozováno truchlícími pro truchlící. První organizace byly určeny vdovám (např. Widow to Widow) a truchlícím rodičům po ztrátě dítěte. Ve světě jsou představenstva těchto organizací zahrnuta do plánování služeb pro pozůstalé na národní úrovni a ovlivňují i teoretické názory na povahu zármutku. Z organizací, které se zabývají podporou rodičů po perinatální ztrátě, vznikla například v sedmdesátých letech v USA organizace SHARE – pregnancy and infant loss support, v osmdesátých letech ve Velké Británii Stillbirth and neonatal death society (SANDS), které značně ovlivnily přístup personálu k rodičům při perinatální ztrátě. Socialistická společnost a ideologie nedávaly dostatečný prostor pro sdružování pacientů a ti zase neměli k dispozici pro komunikaci takové technologie, jaké mají dnes. Proto v České republice vznikl spolek Dlouhá cesta, který poskytuje podporu formou svépomoci rodičům při úmrtí dítěte, až v roce 2005. Pro ženy po perinatální ztrátě byl realizován v rámci sdružení Dlouhá cesta projekt Prázdná kolébka až v roce 2007. Laickou podporu (svépomocné skupiny rodičů nebo internetová diskusní fóra) preferovalo v České republice 48 % žen po perinatální ztrátě (Ratislavová, 2015). Ve svépomocných skupinách pro truchlící získává jedinec možnost svůj příběh sdílet a spoluprožívat s ostatními, překonává osamělost a izolaci a pocit, že je „jiný“ než ostatní. První kontakty probíhají v současné době přes internet, což přináší možnost navázat kontakt ve chvíli, kdy to klient/ka potřebuje. Pokud chce, může zůstat v anonymitě, má k dispozici příběhy ostatních rodičů, může poskytnout příběh svůj, má možnost se kontaktovat přímo s jedním z laických poradců, zúčastnit se setkání ve skupině „face to face“. Základními principy svépomoci jsou: nezávislost, autenticita, naděje, solidarita. Pomoc je poskytována většinou po neomezeně dlouhou dobu, je stálá, trvalá, podporuje sebepéči a přirozeným způsobem i sociální rehabilitaci. Jinou možností svépomoci je sdílení příběhů na internetu v diskusních skupinách žen, které prošly podobnou situací. Výhodou organizovaných svépomocných skupin je na rozdíl od spontánně vzniklých internetových diskusních fór to, že jsou supervidované odborníky a laické poradkyně procházejí školením. ——— 100 ———————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223721