něco popadlo. Když paní Bowenová poprvé zabrousila na téma Našeho Pána, Mary se jen zasmála a podotkla, že se dolů do města nedostal už drahně let. „Ale Mary,“ řekla paní Bowenová káravě. Také se k tomu přidala nepříjemná situace kvůli stravovacím sdružením jen několik dnů poté, co paní Bowenové nezbylo než vzít na vědomí dvojče svého klobouku. Vyhledala Mary v kuchyni a sdělila jí, že se ona a několik dalších dam rozhodly, že své kuchařky spojí zkusmo do skupin. Kuchařky by se tak měly společně naučit nové francouzské metody a exotičtější postupy vaření, na kterých by se ona a ostatní dámy dohodly. „Máme představu, že vás dáme dohromady,“ vysvětlovala paní Bowenová, „abyste se učily jedna od druhé. A pro vás osobně to nakonec bude znamenat pomoc, není-liž pravda, když budete vařit ve společnosti jiných kuchařek, místo abyste tady pracovala o samotě?“ Mary šla do církevního společenského sálu na 64. ulici, aby se setkala s ostatními kuchařkami, ale zjistila, že tam jsou pouze dvě další. Měly celý prostor pro sebe, jejich hovor zněl ozvěnou v obrovských prázdných prostorách obložených dřevem a odrážel se od mnoha skleněných krůpějí visících z lustru. Za sálem se nacházela nejmodernější kuchyně, jakou si lze představit, která ale po většinu večerů týdne zela prázdnotou, kromě soboty, kdy církev pořádala večírky pro farníky. Kuchyně byla vybavena keramickými dvojitými dřezy, zinkem obloženou lednicí a spoustou pracovního prostoru. Tři kuchařky byly pověřeny úkolem uvařit jídlo pro šest rodin. Na začátku to tak mělo být pouze o pondělcích a útercích. Jedna z kuchařek, Clare, toho patrně věděla víc než druhé dvě a poučila Mary, že až budou úplně hotové, očekává se, že po cestě zpátky k Bowenům donese Mary jídlo i rodině Comptonových na 61. ulici. Měly se řídit
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223707
pokyny Clare, protože ta údajně měla víc praxe ve francouzských metodách než zbývající dvě. „Takže já jsem teď kuchařka jak pro Bowenovi, tak Comptonovi?“ „Myslím, že se nečeká, že to budeme chápat takhle,“ odpověděla Ida, třetí kuchařka. „Asi je to míněno tak, abychom my tři navařily tolik jídla, aby stačilo pro šest rodin. Ne že bys ty měla tyhle dvě, nebo své dvě, a tak dále. Chápeš?“ „A kde jsou kuchařky z ostatních rodin?“ nechápala Mary. Obvykle se považovala za nejbystřejší z jakékoli skupiny, ale dcerka Bowenů se necítila dobře a ji to rozptylovalo. Neustále se pokoušela dostat se do dívčina pokoje, ale pokaždé jí v tom zabránili. A to se ještě nikdo ani nezmínil o slově tyfus. „Ostatním kuchařkám se zkrátil týden. Řekli jim, že jich bude zapotřebí až středami počínaje.“ „Takže,“ shrnula to Mary, jako by se probírala ze snu, „my budeme tady vařit jako skupina a roznášet jídlo všem rodinám. Tím pádem se nají šest rodin za cenu tří kuchařek místo šesti.“ Všechny tři se na sebe podívaly. „Kvůli tomu, aby se ušetřily peníze?“ podivila se Mary. Nezdálo se jí, že by to byla správná odpověď, ale žádná jiná se nenabízela. „Něco podobného se děje na West Side,“ sdělovala Ida. „Mám přítelkyni a její zaměstnavatelka tomu říká sdružení kuchařek. Přijde je to levněji a představa je prý taková, že po nějaké době nebudeme pracovat pro konkrétní rodinu. Vyzvou nás, abychom opustily pokoje, které u nich užíváme, a potom nám nezbude, než si najít bydlení někde jinde a dojíždět budeme tam, kde nám řeknou, že máme vařit – jako každá jiná denní kuchařka nebo obyčejný dělník.“ „To neuděláme,“ prohlásila Mary rozhodně před Idou a Clare. Toho večera poprvé a naposled ve svém životě záměrně po-
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223707
kazila dobré jídlo a obě kuchařky přemluvila, aby udělaly totéž. Převařily nejjemnější hovězí svíčkovou a chřest vařily tak dlouho, dokud z něj nebyla vláknitá kaše. Místo brambor osolily zapečený ovocný koláč. „Doufám, že se to povedlo,“ řekla Mary s vážnou tváří manželům Bowenovým, když jim jídlo později podávala. „Nejsem zvyklá jídla přenášet. Víte, nejlepší je, když se podávají rovnou z trouby na stůl.“ „Nešlo by, Mary, abyste si vybrala jídlo, které by přenášení sneslo?“ zeptal se jí pan Bowen, když ochutnal maso na špičce vidličky. „Ale samozřejmě,“ odpověděla Mary a uklonila se. „Mohly bychom se omezit pouze na několik jídel, o kterých víme, že by to vydržela.“ „Říkáte omezit?“ zeptala se paní domu a odstrčila od sebe talíř. Jakmile Elizabeth onemocněla a oni si uvědomili, že je to břišní tyfus, už nepadla žádná zmínka o vaření v církevním sále nebo o vaření jako takovém vůbec. Mary pekla chleba a vařila řídkou polévku, která se nekazí, a většinu času trávila vláčením ledu po schodech nahoru a s prázdným džberem zase dolů – byla to jediná činnost, kterou jí dovolili dělat, aby jim pomohla. Blok ledu nechávali v kuchyňském dřezu a Mary pověřila Franka, aby do něj bodal řeznickým nožem, dokud se nerozpadne na kusy: ty malé byly určené k cucání, velké pak se vkládaly do vany nahoře, kde se koupala rodina, ale i do jediných necek dole, kde se střídalo služebnictvo. V roce 1907 byl ledu nedostatek a byl velice drahý, ale Mary objednávala bloky ledu na úvěr a doufala, že dodavatel nebude žádat o vyrovnání účtu, dokud se dívka nezotaví.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223707