15
V zahrádkářské kolonii na okraji zámecké obory to vonělo podzimem a v řadě tu stály drobné domečky natřené nejrůznějšími barvami. Stromy zářily všemi možnými odstíny a na štěrkových chodníčcích ležely první spadané listy. Na keřích už nerostly bobule, sem tam bylo vidět stromy obsypané jablky a švestkami. Některé zahrady byly divoce zarostlé, na jiných se zase skvěly trávníčky a úhledné stromy a keře. Všude se rozkládaly pitoreskní chatičky s bíle natřenými rohy a malými okénky a z celé kolonie dýchal klid a pohoda. Nils se zastavil u úhledně nabílené branky a ukázal do zahrady. „Zahrádka tady v Majorně není k zahození. Ani netušíte, jak žádaná je to oblast. Je sem zavedená voda a máme odpad, hodně lidí sem jezdí na léto. Tak vítejte,“ řekl a otevřel branku. Uhrabaný štěrkový chodníček vedl k drobné červené chatce s vlajkovým stožárem. Měla taškovou střechu, bíle natřené rohy a zasklenou terasu se stolkem a židlemi. Venku visela houpací síť a stála tu i kůlna. V zahradě byly jabloně, třešně a pár keřů s bobulemi. Podél plotu se táhly úhledné záhony. „To je všechno, co zbylo z naší prázdninové chaty?“ zeptal se Motyka zklamaně. „Táto, já jsem ti to ale říkal. Říkal jsem ti, že tu starou jsem prodal a koupil jsem jinou, mnohem, mnohem menší,“ řekl Nils. „Menší sem, menší tam, ale dyť sakra nejsme Pygmejové,“ řekl Motyka a prohrábl si bradku. Řekl to ale velmi potichu, protože nechtěl přiznat, že Nilse pořádně neposlouchal. „Mně není jasné, jak si to představuješ, Motyko. Snad nechceš, abychom všichni bydleli tady?“ ozvala se Märtha. 98
Sundbergova_Loupez-bez-cavyku_SAZBA.indd 98
08.11.2016 13:59:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223705
„Žádný strach. Tahle chatka vypadá malá zvenčí, ale uvnitř je prostorná,“ zkoušel to Motyka. „Hm, a ještě tu o Popelce,“ řekla Märtha. Nils odemkl, otevřel dveře a pustil je dovnitř. Napravo byla mrňavá kuchyňka s lednicí, sporákem, lavicí a dřezem. V obýváku bylo místo na stůl, židle, rozkládací pohovku a křeslo. Vzadu bylo vidět vchod na půdu. Na podlaze ležel tkaný koberec a na zdi tikaly starodávné hodiny. „Hm, tady je to tak velký, že tady snad bude ozvěna,“ řekl Lumen, který právě málem vrazil do stolu. Vůbec mu nebylo jasné, proč museli zrovna do Göteborgu. Lumen jen zřídkakdy opouštěl svůj rodný Sundbyberg, takže když už chvíli museli být nenápadní, nechápal, proč nemohli jet k němu. Ze všeho nejvíc ale myslel na svatbu. Märtha naopak měla v hlavě všechno, jen jejich sňatek ne. Pane bože, jak dlouho na ni bude muset ještě čekat? „Tady není zrovna moc místa na spaní,“ rozhlédla se Stina. „Já můžu spát v houpací síti,“ nabídl se Motyka. „Takové jsme mívali na lodích. Přes den se složily a všichni měli víc místa.“ „No, proč ne? V kůlně jsou další dvě postele a jedna je na půdě. Když bude někdo spát nahoře, tak se tady dole vyspí tři,“ řekl Nils. „Na půdě?“ zeptala se Märtha a podívala se nahoru. „A tam mě vystřelíš katapultem?“ „Žádné strachy, Märtho. Já tam nahoře klidně budu spát,“ nabídl se Lumen. „Abys nemusela šplhat po těch příkrých schodech.“ Pak se ale Lumen sám podíval nahoru. On tam taky nevyleze, a kromě toho, co ta jeho prostata? Lézt dolů několikrát za noc, to nezvládne. Takže bude pěkně spát v kůlně. Každopádně obhlídka domu proběhla z pochopitelných důvodů velmi rychle a poté si důchodci posedali do křesel. Nils zapnul kávovar a brzy se pokojem linula příjemná vůně. „Tohle mi připomíná skauty. Spousta lidí v jednom stanu,“ řekl Lumen, a když se Nils naklonil ke kávovaru, natáhl si konečně nohy. 99
Sundbergova_Loupez-bez-cavyku_SAZBA.indd 99
08.11.2016 13:59:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223705
„Snad to tady nedrží pohromadě stanové tyčky, to by to celé odfoukl vítr,“ řekla Märtha. V duchu zuřila. Do čeho se to proboha zase pustili? Chtěli přece rozdat peníze do zdravotnictví a taky si otevřít restauraci, a místo toho trčí v zahrádkářské kolonii v Göteborgu! Něco se nepovedlo tak, jak mělo. Ale zase by se tady mohli přiučit zahradničení, ve Vintage Town přece chtějí mít skleník, takže by se vyplatilo si něco zjistit o květinách a pěstování. To bylo jediné pozitivum celé situace, kterého se Märtha hodlala držet zuby nehty. Protože na tom, že se pět lidí má stěsnat na pár metrech čtverečních, toho zase tolik k radování není. Když byla káva hotová, rozdal Nils všem kelímky, ale nikdo zrovna neoplýval optimismem, protože mezi djursholmskou vilou a chatkou je trochu rozdíl – a mezi normální chatkou a chatkou v kolonii taky. Po kávě ale Anna-Greta ožila. „Něco mě napadlo,“ řekla a odložila kelímek. „Jsme tady, abychom se skryli před policií a nějakou dobu nebyli nápadní. Ale nemyslíte, že pět důchodců takhle namačkaných v jediné chatce spíš pozornost vzbudí? Takhle na nás možná přijdou mnohem dřív.“ Rozhostilo se takové to zamyšlené ticho. Na tom, co řekla Anna-Greta, něco bylo, a Märtha cítila ve vzduchu napětí. „Ale přátelé, na takovýchhle místech policajti nejsou,“ zkusila od toho odvést pozornost a z květované tašky vytáhla Řev džungle, který jim ještě zbyl z vlaku. „Tak tady prostě dneska přespíme a ráno se rozhodneme, co dál.“ Všichni si pomysleli, že to je dobrý nápad, a po kávě a Řevu džungle se všem zvedla nálada. Nils pak donesl prostěradla a spacáky, a když z chatky kolem půlnoci odcházel, slyšel zevnitř veselé povídání a pak vícehlasý zpěv písní Krásný vzhled je na ten boží svět a Princi můj maličký, spi. Zpěv doprovázelo chrastění, jak Märtha s Lumenem ťukali lžícemi do plechovek. Moc dlouho jim to ale nevydrželo, brzy si už ukolébavku prozpěvovali jen tiše a postupně se rozhostilo úplné ticho. Nils se pousmál. Však ono se to všechno urovná. 100
Sundbergova_Loupez-bez-cavyku_SAZBA.indd 100
08.11.2016 13:59:44 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223705