„Odkdy je odmítnutí povýšení jednoduché a řekni mi, kdy jsi zažil, že někdo odmítl povýšení? Dostal pak někdy druhou šanci?“ „To je…“ „Vidíš? Ty sám bys neváhal ani vteřinu jak tě znám. Obětoval bys rodinu a vynikal bys v lepší pozici jako nikdo jiný.“ „To si o mně myslíš?“ „Já už vůbec nevím, co si mám myslet, kdy jsi o tom věděl a nic jsi mi neřekl, jednal jsi za mými zády.“ „Tak to přeci není…“ „Né a jak to tedy je, vysvětli mi to laskavě.“ „Ty jsi byla v lázních a já tě nechtěl obtěžovat pracovními věcmi. Na schůzi potom nevím už kdo, ale zkrátka navrhli tvoje povýšení a mě to přišlo jako dobrý nápad. Myslel jsem jenom na to, jak tvrdě pracuješ a že si zasloužíš lepší práci a nemyslel jsem si to sám, jak vidíš.“
„ Vážně tě nenapadlo se mě nejdřív zeptat, jaký na to mám názor, nikdy jsem přece nenaznačila, že bych chtěla jakýkoliv postup v kariéře a navíc jsi moc dobře věděl, že se snažím ze všech sil si splnit sen o dítěti. Věděl jsi to a nenapadlo tě, že by to s tím povýšením nešlo dohromady?“ „Myslel jsem, že poslední pokus jsi odložila a než jsi odjela do lázní, jsme o miminku vůbec nemluvili, nechtěl jsem ti to připomínat a myslel jsem, že z té poslední záležitosti se potřebuješ vzpamatovat.“ „To ano, potřebovala jsem se vzpamatovat a nikdy na to nezapomenu. Nemění to ale nic na tom, že pokud chci dítě, tak to musí být co nejdříve, nejlépe do konce tohoto roku, to jsem ti snad už na začátku říkala.“ „Asi říkala…“ „A přesto…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223701
Ema si nechtěla vylívat svou zlost na Danovi. Viděla, že ho trápí, jak se ona cítí. Nejraději by ho ihned objala a políbila. Jenomže byla opravdu rozpolcená a naštvaná. Připadalo jí, že jí svým jednáním zradil. Nebral tu záležitost s dítětem tak vážně jako ona. Má se kvůli tomu na něj tak zlobit? Sám řekl, že on nebyl ten, kdo to navrhl, jenomže na druhou stranu to musel jako ředitel schválit. Říkal, že si to podle něj zaslouží. Jenomže co jí zbude, pokud tu práci přijme a ztratí tak možnost mít dítě. Nikdy by si to neodpustila a co víc, nikdy by to neodpustila ani Danielovi. Nechtěla se nikdy hnát za nějakou závratnou kariérou. Jediné co chtěla, bylo mít vlastní dítě a to od osmnácti let, kdy o tom mluvila s doktorem a jenom čekala na vhodný čas. Plánovala mít dítě hned po vysoké, jenomže kvůli lékařským nákladům a otázce mužské poloviny se musela smířit s několika lety v práci, ale v pětadvaceti chtěla dítě na sto procent. Pětadvaceti už má letos za sebou a čas neúprosně letí. Podívala se na Daniela, který seděl naproti ní a čekal, nic neříkal. Nechal jí s jejími myšlenkami a čekal, až si to všechno srovná a potom jí jistě podpoří, ať už se rozhodně jakkoliv. Říkal jí to jeho pohled i dlaň, položená na stole, která jen čekala, až se spojí s tou její. Najednou se v ní všechno sevřelo, musí se rozhodnout, ale nemůže to udělat tady. Zrovna teď tu nemohla dýchat a potřebovala zkrátka pryč. Možná i pryč od Danova starostlivého pohledu. Musí být sama, na to jediné dokázala myslet, když vybíhala z firemní budovy a bylo jí jedno, že nechala Daniela jenom tak sedět a čekat na její odpověď.
Jakmile se ocitla o pár bloků dál, zpomalila. Přestala utíkat jako o život a šla jen trochu rychlejší chůzí. Šla směrem k jedinému parku ve městě. K zámeckému parku, jak se mu říkalo. Chodila tam ráda, co se sem přestěhovala. Tohle tiché místo jí dávalo energii, mohla tam na lavičce sedět celé hodiny. Nejraději měla fontánu, která stála přímo uprostřed parku. V zámku se sice ještě podívat nebyla, ale cestičky zámeckého parku znala nazpaměť. A nohy jí tam sami nesly.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223701
V tuhle denní hodinu byl park skoro liduprázdný. Potkala nanejvýš pět nebo šest lidí. Většinou to byli starší lidé nebo maminky s kočárky a dětmi. Najít volnou lavičku tedy nebyl vůbec problém. Ema ještě rozdýchávala tu část cesty, kterou běžela a litovala, že nemá po ruce lahev vody, která by jí akorát přišla vhod. Poblíž ale žádný obchod s potravinami nebyl, takže si bude muset počkat, až se vrátí zpět do kanceláře, nebo si koupí něco po cestě nazpátek, až se konečně rozhodne, co udělá. Ještě pořád byla na Daniela naštvaná, ale už o něco méně než v první moment. Jak se říká, nic není tak horké jak se to uvaří. Když to tak promýšlela, Daniel za to povýšení vlastně nemůže, bude se mu muset omluvit.
15. KAPITOLA – (NE)KONEČNÉ ROZHODNUTÍ Ema se vracela do kanceláře s ještě nejasně uspořádanými myšlenkami ohledně budoucnosti. Nová práce by se jí líbila a bavila by jí, jenomže by zabírala mnohem více času než ta dosavadní. Hlavně teď, když měla vztah s Danielem, chtěla co nejvíce času, který můžou trávit společně. Navíc tu byla otázka třetího pokusu o umělé oplodnění, nebyla pořád stoprocentně rozhodnutá, jak dlouho chce čekat. Neměla ale bohužel na rozhodnutí moc času.
Daniel si zatím vypracoval svůj vlastní plán ohledně Emy. Chtěl jí přesvědčit, že se dá zvládnout všechno, ukázat jí svojí podporu a hlavně přimět jí, aby uvěřila sama sobě, že to zvládne. Nestihl jí říct, že případná pracovní smlouva na nové místo je prozatím na dobu jednoho roku, protože si byl jistý, že potom s Emou založí rodinu. Během roku jistě dokáže vytvořit takový tým, který bude fungovat perfektně samostatně bez ní, až bude na mateřské. To byli jeho argumenty a záleželo jenom na Emě, jestli se rozhodne ho vyslechnout. Na její reakci nebyl absolutně připravený a mohl to zvládnout líp, to si ale uvědomil až později, potom co odešla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223701