Rosa nic neřekla, ale třikrát stiskla Johanninu dlaň. Už od dospívání to byl jejich sesterský signál solidarity. Jiní by možná použili jiné slovo, ale ony vyrůstaly s matčiným neustálým kázáním o solidaritě. Dlouho seděly tiše, slunce už se mezitím ponořilo do mraků a skoro se zdálo, že nad Södermalmem na druhé straně Riddarfjärdenu, kde sluneční jas zvolna zmíral, začalo pršet. „Tohle nemá cenu!“ pronesla Rosa energicky. „Musíme sice vyhrát válku, ale nejdřív nás čeká pekelně těžký týden. V čem půjdeš na pohřeb?“ Patrně jen takto konkrétní a triviální problém je mohl vyrvat ze spárů smutku. Věděly všechno o úboru k večeři, o délce sukně k fraku či smokingu, o barvách na svátek i všední den, na svatbu i křtiny, jestli je vhodné vzít si šperky, nebo ne, zkrátka znaly v podstatě všechny konvenční požadavky na dámský šatník. Ale o oděvu na pohřeb toho moc nevěděly. Když se nad tím tak zamyslely, ještě nikdy nebyly na pohřbu, a to ani vzdálenému známému. Asi nejspíš černé šaty a klobouk se závojíčkem. Ale mají si vzít černé rukavičky a musejí být černé i boty? Tohle všechno bude vědět tante Christa a před strašidelným hodokvasem, který je čeká už za několik málo hodin ve vile Bellevue, během něj i po něm budou potřebovat neškodná témata k hovoru. * * * Život šel dál a spolu s ním i válka a smrt. Nastala další mrazivá zima, během níž noviny s téměř perverzním uspokojením spekulovaly o padnutí teplotních rekordů. Vlak do Saltsjöbadenu jezdil celý chlupatý od sněhu, okénka kupé byla téměř pokrytá námrazou. Johanne seděla na místě, které měla ráda už od dětství, na samostatné sedačce mezi dveřmi do vagónu a můstkem do dalšího vozu. Studeně tu táhlo, ale Johanne byla teple oblečená, aby pohodlně zdolala ten kousek od nádraží k vile. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223675
Sibérie. Přitom léto bylo nejteplejší za sto let nebo kolik, tehdy byla mutti ještě tady, takový brutální kontrast, připomínka přírody, že život jde dál, ať už se tomu lidé sebevíc brání, nebo touží po opaku. Teď, když za okny kupé zuřila vánice, jí i ten černý týden, kdy se konaly pohřby, připadal jako vzdálená vzpomínka z úplně jiného světa. Matčin pohřeb byl hřejivý, všechny ženy z Červeného kříže se přišly se svou předsedkyní rozloučit. Hosté se po jednom chodili poklonit zesnulé a rakev se poté topila v záplavě rudých růží, nikdo kromě otce nedokázal zadržet slzy. Karlův pohřeb byl tvrdý a mužný, tady všichni zadržovali slzy až na Louise, jeho snoubenku. Ta prolévala potoky slz. Tante Christa cynicky podotkla, že není divu, že holka tak vyvádí, když už málem udělala tak skvělou partii. Teď však byly plány jejího otce na zrestaurování zámku v Sörmlandu i na nový zámecký kostel v prachu. Ze starého kostela byly už dvě stě let ruiny a tak to také mělo zůstat. K tvrdosti a strohosti přispěl i vojenský ráz pohřbu. Karlova rakev byla zahalená do švédské vlajky. Četa v parádních uniformách a bílých kamaších vystřelila čestnou salvu, pak se pochodovalo a dupalo. Jakýsi kontradmirál pronesl směšnou patriotickou řeč o životě jakožto oběti státu a jeho svobodě v temných neklidných dobách a tak dále. Dvě pohřební hostiny během jednoho týdne byly něco strašného. Rodinná hrobka byla sice vkusná, z červené žuly, nikde žádné železné řetězy, žádné kotvy, nic přehnaného, také byla krásně umístěna na svahu nad mořem, ale stejně na ni byl příšerný pohled. Přestože v ní byla obsazena už dvě místa, uvnitř ještě zbývalo dost prostoru. Nebylo zrovna povzbudivé dívat se do vlastního hrobu, zvlášť když ho navrhl někdo jiný, byl to takový poslední rozkaz. Johanne se zcela ponořila do černých myšlenek a jízda vlakem utekla rychle. V Igelbodě si ještě naposledy prošla plán, který vymyslela s Rosou. Otec přijede ze stavby mostu dva dny před Štědrým večerem, ostatní hosté dorazí až na malý Štědrý večer, jak se ve Švédsku občas říká dvacátému třetímu prosinci. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223675
Seděly tehdy v Rosině posteli a oddávaly se ponurým fantaziím o tom, jak bude otec osaměle kráčet ke ztemnělému domu, který kdysi býval tak plný života, zvlášť o velkých svátcích. Viděly ho před sebou, jak vejde kuchyňským vchodem a sundá si galoše, až sem to bylo jasné. Půjde pak jako obvykle k sobě do pokoje, aby se převlékl k večeři? Měl dost rozumu, aby děvčatům předem zavolal a požádal je o večeři pro jednoho, nebo se jen tak zničehonic objeví uprostřed jejich vánočního shonu? Dá si pak k jídlu cokoli, co bude zrovna hotové, sám v malé jídelně? Nebo si snad dokonce sedne do arkýře, jeho a matčina oblíbeného místa? Představy to byly srdcervoucí a vháněly jim slzy do očí. Nejraději by ho jely překvapit obě, ale Rosa si prostě nemohla vzít v práci volno. U nich v kanceláři to teď vřelo, Rosa naznačila, že jde o zásadní vývoj událostí u Moskvy, kvůli kterému tajná služba jede na plné obrátky a povolala do práce všechny zaměstnance. Johanne tedy musela operaci Zachraňte otce provést sama, pro jistotu do ní ale zasvětila strýčka Oscara a ten slíbil, že zorganizuje vhodnou krmi. Strýc Oscar si často legračně vypomáhal terminologií z velké války: „zorganizovat“ německy znamenalo ukrást, sehnat nebo koupit na černém trhu. Když vystoupila z vlaku, vrazil jí facku ledový vítr, naštěstí před sebou měla jen asi deset minut cesty domů, možná dokonce méně, pokud budou chodníky dobře uklizené. Anne byla předem telefonicky informována, a tak když Johanne vešla a oklepala si sníh z galoší, už se činila v kuchyni, Jorunn překotně chystala jídlo na štědrovečerní stůl, Signy měla volno a byla ve Stockholmu, prý kvůli vášnivému románku. S Norem. Potěš pánbůh, pomyslela si Johanne. Mezi pohlednými mladými Nory, kteří se v této době účastnili společenského života ve Stock holmu, byla celá řada špatných typů, zvláště pak takových, kteří se naparovali v barech a restauracích s různými vojenskými proprie tami, aby bylo vidět, že mají na válku pořádné koule. Přesně tak se vyjadřovali, dokonce i v dámské společnosti. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223675