Consilia Maria Lakottová
Připomínala spíš hodiny než člověka. Matka Amabilis málokdy našla důvod ji pokárat a její vyznání působila vykonstruovaně. Eve, už trochu starší dívka s přísným, ostře řezaným obličejem s výrazným obočím černým jako uhel, se na mě udiveně podívala: „Copak sis nevšimla, že přímo nad matkou Amabilis na čelní stěně visí velký kříž? Před ním klečíme – a proto, že ona nás z pověření Božího vychovává.“ „Pch,“ odfrkla jsem si, „ale stejně – jestliže porušení pravidel není hřích a nemusíme se z něj zpovídat, proč se s tím vyznáním dělají takové ciráty?“ Eve na mě hleděla zděšeně jako na kacířku: „Sestro Eileen, máš ty ale tvrdou irskou hlavu! Ne, nikdo na tebe nevyslepičil, kdo jsi, ale Irku v tobě pozná každý, jakmile otevřeš pusu.“ Spokojeně jsem přikývla: „To máš pravdu, my se nenecháme k ničemu nutit. Ale copak ty jsi úplně bez citu? Nikdy se v tobě nevzedme vlna odporu, sestro Eve?“ Vysoká spolusestra na mě chvilku zírala a pak celá zrudlá řekla: „Prozradím ti tajemství – jen proto, že by ti to mohlo pomoci překonat pýchu: stanu-li se řeholnicí, tak jen se zaťatými zuby. Ano, je to tak. Při každém rozkaze, který hned nechápu a nesouhlasím s ním, musím se popadnout jako jezevčík za kůži na zádech a donutit se doslova se zježenou srstí udělat to, co páníček chce. Tak, a teď víš, co pro mě znamenají sobotní odpoledne.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Eve se klidně obrátila a odešla. Takovéhle vyznání jsem od ní opravdu 98
klauzura.indd 98
30/06/2016 08:44:03 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223618
KLAUZURA – VSTUP ZAKÁZÁN!
nečekala. Proto tedy působí pořád tak ztuhle a škrobeně – takové vnitřní boje! Rozběhla jsem se za ní a chytila ji za ruku: „Děkuju, myslím, že mi to pomůže – ale řekni mi, proč to všechno děláš?“ „Nikdy jsi neslyšela nic o smíru?“ zabručela a rychle se klidila z mého dosahu. Od oné soboty jsem recitovala své prohřešky jako na drátku, způsobně jsem při tom klečela a ochotně přijímala všechna pokání, která mi matka Amabilis naordinovala. Přitom jsem v koutcích jejích úst častěji pozorovala náznak úsměvu než hněv. Koneckonců i ona byla kdysi postulantkou! Celý konvent se ale opravdu srdečně rozesmál o naší ministrantské neděli, když se kaple měla zahalit do oblaků kadidlového dýmu. A příčinou byla Clare, což by žádná z nás nečekala. Poté, co jsem se tak hrdinně vzdala čestného úkolu okuřovat našeho Pána, převzala Clare onen obtížný úkol podat páterovi kadidelnici tak, aby se řetízky nezamotaly a uhlíky byly opravdu dobře rozpálené. Konvent Panny Marie jedním hlasem v hluboké usebranosti pěl Tantum ergo na zakončení odpolední pobožnosti. Zkrátím to: páter Donatus klečel v dokonale upraveném rouchu – bez problémů se mi podařilo pomoci mu do pluviálu – uprostřed před oltářem. Zazvonila jsem, protože jsem převzala všechny úkony druhé ministrantky za Clare, která byla zcela zaměstnána zlatou kadidelnicí. Teď klečela vedle pátera a vzorně mu ji podala. Páter Donatus kadidelnicí zahoupal, uhlíky byly krásně 99
klauzura.indd 99
30/06/2016 08:44:03 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223618
Consilia Maria Lakottová
žhavé. To hlavní však mělo teprve přijít. Nyní měl kněz do kadidelnice nasypat trochu kadidla. Clare vypadala trochu zmateně a jaksi nesoustředěně. „Loďku,“ zašeptal páter Donatus a mě polilo horko. Slíbila jsem, že připravím nádobku s kadidlem. „V sakristii,“ vydechla jsem a zvonila jako o život. Clare, vědoma si svého úkolu, vzhlédla k monstranci jako někdo, kdo svádí tuhý vnitřní boj. Potom odevzdaně sklonila hlavu a po kolenou se sunula ke dveřím sakristie. Tam teprve vstala, popadla loďku a jako v transu, netušíc, že tím slouží k obveselení všech přítomných, se opět po kolenou sunula k páterovi, bledá, smrtelně vážná, loďku v nábožně sepjatých rukou. Páter Donatus se podivil náhlému šumu a pokašlávání v kapli. Takhle se přece nechovají ukázněné řeholnice! I generální představená mohutně kýchla do kapesníku a utírala si slzy z očí, jak jsem zjistila letmým pohledem do první lavice. Zbožný konvent se smál, páter Donatus se usmíval a jsem si naprosto jistá, že se usmíval i náš Pán v Nejsvětější svátosti. Není to přece žádný pohanský bůh pomsty, nýbrž Bůh s lidským srdcem. Konečně – dříve než se v kapli stihl někdo udusit – sestra Clare doputovala k páterovi, jehož tvář plála jako oheň. Proti svému zvyku rychle popadl loďku, dosypal kadidlo, loďku jí vrátil a důrazně zašeptal: „Vstaňte!“ Clare se zatvářila absolutně nechápavě. Teď při adoraci má vstát? Ne, musela se přeslechnout. Pokorně vzala loďku, po kolenou se odsunula na své místo po straně oltáře 100
klauzura.indd 100
30/06/2016 08:44:03 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223618